A DR*GY SI MÁM VZÍT SVOJE?

Ano, tak tohle přesně byla otázka, kterou mi manžel položil, když jsem se ho zeptala, jestli by se mnou nechtěl jet v létě na Jagavu, kde Porozumění mysli mělo pořádat akci pro veřejnost na téma „Pomáháme ostatním“. Nakonec řekl: „Proč ne?“ Ovšem to byl teprve začátek celého příběhu…

Počítala jsem tedy s tím, že jedeme spolu. O pár dní později jsem mu v autě připomínala, že tedy první víkend v září jedeme, ale jestli chce, tak si to může ještě rozmyslet. Nerozmyslel :-).

Co mě trochu mrzelo, že o celý pátek přijde. Musel totiž do práce a nemohl si zrovna ten den vzít volno. Napadlo mě, jestli mu to něco dá, když přijde o 1 den z 2,5. Ale co, stejně jsem to neměla jak ovlivnit. Já jela už ráno a zažila jsem si pár cvičení s ostatními, než dorazil. Můj úplně první rozhovor byl s někým, kdo to měl podobně jako můj manžel. Když jsem mu posdílela, že Hynek přijede večer a že se ptal, jestli si má dr*gy přivést svoje, tak se jen tak pousmál a řekl, že si o naší komunitě taky vždycky myslel svoje (a bylo vidět, že myslí) :-).

Hynek přijel ten večer a já jsem od té chvíle po očku sledovala, jestli se baví. Během soboty mi každou chvíli šeptal: „Já nevím o čem mluví. Vůbec jim nerozumím“ a já jen dokola opakovala: „To je v pořádku, nech to sebou jen procházet, nic si o tom nemysli, nijak nereaguj. Sleduj jen, jestli ti něco přijde, protože důležité není, co se říká, ale co ti dojde“. Na druhé straně se mi ale do hlavy vkrádaly otázky typu: „Jak je možné, že si to neužívá? Jak je možné, že mu to nedává to, co mně? Atd.“ Ještě k tomu se řešilo téma zdraví/nemoc a často se vyslovoval název jedné konkrétní nemoci, kde jsem věděla, že je to pro něj hodně osobní, bolestivé. Taky, že jo. Během chvíle se zvednul a odešel se slovy, že tohle nedává. Šel se projít, nezúčastnil se ani následného cvičení. Byl ale v mých očích statečný, protože se pak přes to všechno vrátil.

Tím okamžikem se něco změnilo. Martin vpředu povídal, povídal a povídal a já vedle sebe najednou slyším: „Ty kráso, teď mi něco došlo“. Otočila jsem se a uviděla ty jiskry v očích, které vidím u každého klienta či klietky, kterým NĚCO dojde. Náhody se nedějí. Všechno je poskládané přesně jak má být a ve chvíli, kdy se to má stát. Posdílel s námi svůj zážitek a já i v tom šumu (protože už se začali ostatní zvedat s přicházejícím koncem dne) viděla, že se Martin plně soustředí na Hynkovo sdílení, nemohl mi ujít ten opravdový zájem. Najednou jsem cítila, že i mého manžela prostor pohltil a je součástí.

Dokonce si sám řekl o transformativní rozhovor. Domluvila jsem mu ho s kolegyní Mončou, protože jsem si všimla, že k ní má můj manžel vytvořenou důvěru za ten den a nějak jsem cítila, že to tak má být (a právě s ní). Byli pryč asi hodinu, možná trochu déle. Vrátil se zpět a byl plný zážitků. Řekl, že nechce používat náš slovník (:-)), ale že měl 3 vhledy ohledně práce. Měla jsem radost.

Druhý den si vzala i Monča mikrofon a podělila se s námi o svůj vhled z druhé strany – pointou bylo, že ucítila, v čem jsou transformativní rozhovory tak vzácné – vezmeme člověka do místa, kde najde odpovědi pro sebe a na všechno, čímž našim klientům poskytujeme mnohem větší službu, než kdybychom jim dali na něco návod.

Podobně krásné pocity sdílel i ten druhý muž, se kterým jsem měla to své první cvičení. Je krásné sledovat, jak jeden vhled může přinést něco velkého do našich životů. Netrvá to roky, je to lusknutím prstu – a stačil jeden víkend, respektive jeden okamžik během něj.

Cestou domů jsme si s Hynkem povídali. Prý ať se neraduju, že zase tolik mu to nedalo (řekla jeho mysl), celou cestu jsme nezavřeli pusu a jen se vzájemně dělili o naše dojmy. Dokonce vyslovil nahlas, že už konečně chápe, co dělám, co jsou to ty transformativní rozhovory. A že naprosto rozumí tomu, proč to nedokážu slovy vysvětlit nebo popsat. A to bylo pro mě velké. Když jsme se vrátili domů a mamka zjistila, že jsme tam byli spolu, zeptala se: „Jo, on byl Hynek s tebou?“ Bylo vidět, že ji tam něco nahlodalo a třeba…třeba ti někdy budu moct vyprávět její příběh, který ještě není napsaný…