A TÁTA JE TU TAKY!

„A táta je tu taky“, řekla hrdě Anička, když jsme se srazily před záchodem Jabloneckého divadla na besedě Zapomenuté štěstí. Obě jsme se začaly smát. Uvědomily jsme si, že bez Martina by to úplně nešlo, protože se jedná o hlavního řečníka Martina Jotova. Měla jsem radost, když jsem ji zahlédla a právě jsem se jí ptala, jestli tam má i mámu – a z toho to vlastně celé vzešlo.

Proč ti to ale píšu, je jiný důvod. Tehdy mi zároveň s tím přišla myšlenka, kterou jsem neřekla nahlas, ale myslela jsem si ji – jen tak přišla – „No to je jasné, že tu je táta taky, když sedí na pódiu, musí tu být“. A tady zůstala tehdy tečka. Jenže… Nemusí! Není to samozřejmost! Došlo mi to až o měsíc později, když začala Akademie PRO profesionály a lídry.

Seděli jsme 1.den Akademie s Claire Shutes a povídali jsme si o naslouchání. Došlo mi, že existuje ještě hlubší rozměr naslouchání, najednou jsem si toho všimla. Každý něco malého sdílel s ostatními a vlevo ode mě seděla Káťa a řekla nahlas myšlenku, že je ráda, že se jí lidé mohou dotknout a ona jich, že si z ní mohou něco vzít a ona z nich. Byla to krásná metafora, krásné přirovnání toho, co je možné. Za mnou se pak ozvala Péťa a řekla slovo Jablonec v nějakém kontextu. Pocitem bych to popsala jako nějaký velký třesk, jaký vhled jsem měla – Jablonec, dotknout, je tu i táta….

To co následovalo, bylo ohromné uvědomění, vhled jako blázen! VŮBEC TO NENÍ SAMOZŘEJMÉ! VŮBEC TO NENÍ JASNÉ! A kdyby se tenkrát před lety Martin nerozhodl, že začne sdílet s ostatními, co se mu dostalo do ruky za objev – kniha Michaela Neilla Zevnitř ven a učení v jeho Supercoach Academy, neměli bychom šanci poznat Martina Jotova, Káťu Fišerovou, Kat Černou, Lukáše Piperka, kteří vedou Akademii PRO profesionály a lídry, jejíž jsem součástí, ani jednoho ze zahraničních koučů, kteří s námi sdílejí, co vidí, jak v Akademii, tak v klubu Porozumění mysli, neexistoval by projekt Tvoříme Šťastnější Česko a Slovensko, nebyly by besedy, neexistovala by ani jedna z knih, které jsou největší chloubou mé knihovny (Zapomenuté štěstí, Návrat domů, Příručka šťastných vztahů ani Život bez príbehu), nešířily by se mezi námi 3 principy, jméno Sydney Banks bychom v Čechách ani na Slovensku možná nikdy neslyšeli… nebylo by nic z toho, co jsme dosud s Porozuměním zažili a nestalo by se nic z toho, co se ještě stane.

Není to samozřejmost a já jsem vděčná, že mohu být součástí toho všeho, být jedna z těch, co šíří Porozumění mysli, tři principy v rámci týmu Porozumění mysli i pomocí svého vlastního projektu. A na začátku toho všeho byla jen Martinova vize šťastnějšího Česka a Slovenska, o které se rozhodl mluvit s ostatními. Jak málo někdy stačí…

Spoustu věcí bereme jako samozřejmost, ale není. Co kdyby to, co vnímáme jako samozřejmost, prostě nebylo? Mně to přijde „dost hustý“ a ty si s tím chvíli jen tak zůstaň… Uvidíš, co ti přijde.

Na pomyslné životní spirále, byť bych byla na stejném místě, viděla bych stejnou situaci najednou jinak. Kdybych dnes stála znovu na stejném místě (před záchodem v Jabloneckém divadle), kdyby mi Anička znovu řekla: „A táta je tu taky!“, prostoupil by mnou pocit neskutečné vděčnosti, že se Martin Jotov rozhodl s námi tohle všechno sdílet.