A ŽILI SPOLU SPOKOJENĚ AŽ NA VĚKY
Je úterý. Na včerejšek jsem vůbec nespala, syn celou noc prozvracel. Fuj. Do Vánoc vařit dietu. Ale kdy to dospím? Už mi není 20, tělo regeneruje fakt pomalu 🙈. Takže uvařit dietu, vyprat všechno špinavé, vydezinfikovat koupelnu, do toho mám dneska dvě koučovací sezení a mám napsat 5 článků. A zapomínám, že jsem maminka i druhému dítěti. Nic nestíhám, titul Matka roku mě určitě nemine ani letos 🙈 😂.
Beru jednu věc po druhé, ale najednou zvoní telefon a už dělám něco jiného. Večer končím webinářem až kolem desáté. Druhý den ráno začínáme zase v šest. V jednu chvíli slyším, že syn hraje PC hru. Má u toho vždy charakteristický slovník 😀 a jsem okamžitě naštvaná. Ani ho nenapadlo vyndat prádlo z pračky a trochu mi pomoct!
Něco mě zastavilo a nezačala jsem na něj řvát. Šla jsem nazlobeně do koupelny vyndat prádlo, které jsem prala už včera ráno. V hlavě kopec výčitek a připravuju si velmi poctivě tu roli oběti a celý případ vedený proti mému synovi za účasti poroty. A zírám do pračky – prádlo je suché. Já ho nedala vyprat??!! Chvíli jsem zpětně počítala v hlavě, co jsem dělala a co ne, jakoby důkaz špinavého prádla v pračce nebyl dostatečný.
A pak jsem šla a objala syna. Jen tak. Byla jsem ráda, že jsem se nechala zastavit tou moudrostí a nezačala na něj bezdůvodně řvát. Byl celkem překvapený. Ale všimla jsem si, že celý den strávil se mnou v čilé komunikaci. Přišel několikrát za mnou do pracovny a několikrát za den mě obejmul. Jen tak.
Nemám patent na výchovu nebo vztahy s teenagery. Ale z mých koučovacích rozhovorů s dětmi vyplývá, že
- rodiče většinou neposlouchají
- rodiče si nevšímají toho, co se jim povedlo nebo co udělaly
- rodiče si naopak všímají toho, co se jim nepovedlo nebo neudělaly
- reakce na děti bývají tak silné, že děti radši moc nemluví, stahují se do sebe a učí se řešit problémy jinak
Jsem jeden z rodičů, kterým to v minulosti dost ulítávalo. Speciálně v situacích, jako byla tento týden. Unavená, na všechno sama, mraky práce doma i za počítačem. A dneska stačí všimnout si, kdy mi má vlastní moudrost dá znamení, že mám jednat jinak.
Dříve by mi myšlenky zakryly zdravý rozum (rozuměj přeřvaly tu moudrost, která jen tak klidně pronáší slova do mého povědomí) a já ztratila syna na pár dní, protože by věděl, že se mnou není řeč.
Jak se to stalo? Kde nastala ta změna? Všimla jsem si, že často naskakuju na něco, co mi tam uvnitř řve. A pak jsem to identifikovala jako zvyk. Myslela jsem si, že mě to ovládá, že to nemohu zvrátit. “Naskočí to dřív, než cokoliv jiného,” říkala jsem. Postupně jsem ten řev a sílu zvyku začala očekávat a musela se smát, že mám v hlavě cvičenou opici. Vždycky se to ozvalo.
Nicméně jsem si počkala, až se to vyřve a zkusila jednat až potom. Šlo to obejít. Nešlo to zastavit, ale obejít. Chtělo to trpělivost sama se sebou, překonat ten tlak reagovat IHNED. A jednou, když jsem čekala na cvičenou opici znovu, uslyšela jsem tichý hlas moudrosti. Byl to jednoduchý pokyn, co dělat. Nic komplikovaného. Měl velké charisma. Prostě jsem věděla, že to mám udělat. I když … najednou se spustila ta vlna řevu. Počkala jsem, až oplyne a ejhle, ten pokyn dával stále velký smysl.
Našla jsem návod na život. Můj zvyk se rozpustil sám. Teď slyším moudrost, pak to na sebe nechám působit a zapojím cvičenou opici na to, na co jsem jí vycvičila – na vykonání potřebných kroků, které z pokynu plynou. WOW. Tento týden se mi zachránil vztah se synem. Minulý týden zase jeden večer s dcerou, která, podle mého názoru zbytečně, plakala. Předtím zase vztah s kolegyní. Denně mi to nechává klienty v dlouhodobé péči.
Jsem vděčná té pohádce života. Nepotřebuju vílu sudičku, chytrou sudičku nebo čarodějné schopnosti. Stačí naslouchat vlastní moudrosti. A moudrosti těch okolo mě.
A tak budeme žít šťastně až do smrti. Moje moudrost nikam nepůjde 🙂 Už víš, jak vypadá nebo zní ta tvoje?
Dobrý den, “
vím, že v dnešní digitální době není výchova prací v kurzu. Jsem „stará škola“ a ze zkušenosti vím, že pokud děti ve věku 3 až 5 let nezačnete postupně zapojovat do práce v domácnosti a dělat všechno sama (zvládnu to sama rychle a nemusím to učit děti, neboť je to pomalé), tak v budoucnosti budete na práci v domácnosti skutečně sama. Příčina toho, že Vám nepomáhají není v dětech, ale ve Vás, neboť jste nenaučila své děti pomáhat v domácnosti s radostí (neboť jste je nechválila) a ony pak nechápaly práci jako přirozený proces. To, že jste zůstala na všechno sama se pak promítlo do Vaší psychiky, jejíž projevy jste popsala. Má slova, prosím, berte jako námět k zamyšlení.
Jé, tak to je asi omyl, moje děti pracují. Můj syn asi nejvíc, každý den mají povinnosti a krásně je plní. Ony pomáhají a skvěle. Jen to někdy vidím mým rozpoložení jinak nebo vůbec. Žijeme ve světě našeho myšlení. A na to jsem chtěla poukázat. Moje psychické rozpoložení se mění tak rychle jako moje myšlení 🙂 a tak to podle mé zkušenosti máme všichni. Netřeba vidět chybu v systému. 🙂
Kat, tvoje upřímnost a otevřenost a schopnost nepoučovat- je úžasná.
Dnes už mám dospělou dceru, určitě mnohokrát jsem své moudrosti nenaslouchala, i když jsem ji slyšela. K tomu poslouchat jí a věřit jí jsem došla až věkem a stále mi to pomáhá v nejrůznějších situacích.
Asi jsem ale nedělala všechno špatně, protože mi je teď dcera tím nejlepším přítelem a oporou. A jsem za to velmi vděčná.