CHVÁLA PŘÍTOMNOSTI

Dopis třináctý: Chvála přítomnosti

Po vánoční pauze jsme se znovu potkali u dopisů Mavis Karn. Tentokrát jsme se pustili do dopisu třináctého, který byl věnovaný kouzelnému „TEĎ“.

Mavis v něm mluví o čase velmi jednoduše:
„Minulost je paměť, budoucnost představivost. A jediný čas, který se pojí s realitou, je přítomnost.“

Tahle věta mi ještě dlouho zněla v hlavě. Došlo mi, jak moc jsou minulost i budoucnost jen myšlenky – protože paměť, protože představivost. Nic, co by reálně existovalo mimo naši mysl, jak zaznělo. A přesto si uvědomuji, jak nás právě minulost nebo budoucnost dokáže úplně rozhodit.

Máme dar – přítomný okamžik. A máme i dar brouzdat skrze naše myšlenky v minulosti či budoucnosti. Ale máme také dar si toho všimnout a vrátit se zpět – do přítomnosti, do reality.

Celé vysílání se nakonec točilo kolem dvou propojených věcí:
přítomného okamžiku a faktu, že právě v něm vždycky děláme to nejlepší, co můžeme.

Sdílení mentorek

Po dočtení dopisu se rozpovídaly obě mentorky a pak nás pozvaly ke krátkému cvičení.
Příběhy z praxe ten dopis krásně doplnily, tedy nezůstal jen v teoretické rovině.

Příběh první: výzkum štěstí (Katka Fišerová)

První příběh byl o výzkumu štěstí. Účastníci měli v telefonu aplikaci, která jim v náhodných chvílích během dne zazvonila. V tu chvíli měli odpovědět na dvě otázky:
– jak se cítí
– a jestli se plně věnují dané činnosti, nebo jestli u toho stíhají i hodně přemýšlet.

Závěr byl překvapivě jednoduchý: ti, kteří byli naplno v tom, co právě dělali, se cítili šťastnější. Nezáleželo tolik na tom, co dělali. Rozhodující bylo, jak moc byli během činnosti přítomní.

Příběh druhý: omezené vidění světa (Kat Černá)

Druhý příběh se dotýkal toho, jak omezené je naše vidění světa ve chvíli, kdy jsme zahlcení nebo když řešíme problém.

I tehdy ale platí, že děláme to nejlepší, co v danou chvíli můžeme – s tím, co máme právě k dispozici. A někdy je to nejmoudřejší, co můžeme udělat, jednoduše ze situace odejít.

Kat tenhle pohled vysvětlila na příběhu ze svého bývalého pracovního prostředí, kde právě odchod byl tím nejlepším možným řešením v daný moment.

Cvičení: Co když jsme vždycky dělali to nejlepší, co jsme mohli?

Pak přišlo cvičení, které se dotklo mnoha lidí:
Co když jsme vždycky dělali to nejlepší, co jsme mohli – i když jsme si to později, při zpětném hodnocení, vykládali jinak?

Účastníci se rozdělili do menších skupinek (zhruba po čtyřech až pěti) a dostali prostor se na tuhle otázku podívat opravdu poctivě.

Po návratu do hlavní místnosti bylo zajímavé sledovat, jak se lidem rozsvítily obličeje. Něco uviděli. A bylo to znát.

Co když přehnaná snaha nevede k lepším a rychlejším výsledkům?

Otevřelo se téma osobního posunu a vnitřní pohody.

Jedna žena se přihlásila téměř okamžitě po příchodu do hlavní místnosti. Bylo cítit, že něco v ní potřebuje být slyšeno. Sdílela, že by potřebovala konkrétní zadání: např. medituj tolik minut, dělej tohle, postupuj krok za krokem tak a tak.

A v tu chvíli přišla jemná, ale zásadní otázka od transformativní koučky a mentorky Kat:

„Co kdyby všechno šlo i bez toho, aby se člověk snažil? Zkušenost ukazuje, že to jde o to rychleji, když se člověk nesnaží. Když se o něco snažíme, musíme vědět, co je to ‚něco‘. Zaměříme se na to, co je na konci tunelu, a ostatní možnosti nevidíme.
Když přestaneme tlačit, máme možnost si vybrat z toho, co je pro nás možné. Děláme pořád to, co je pro nás možné, jen toho máme k dispozici víc.“
— Kat Černá

Úleva, která se v tu chvíli dala cítit i přes obrazovku, byla znatelná.

„Red Cars“ – tunel pozornosti, který si vytváříme

Kat k tomu přidala velmi výstižný obraz známý jako efekt „Red Cars“. Bylo to opět formou příběhu, ale pointa je, že když se zaměříme na červená auta, začneme je vidět všude.

A ostatní barvy nám najednou z našeho vědomí mizí – ne proto, že by tam nebyly, ale proto, že na ně nemáme zaměřenou pozornost.

V praxi to vypadá tak, že když se snažíme, držíme se toho, co už známe. Vytvoří se tunel, na jehož konci má být „správný výsledek“.

„Slyšíme jen to, co se snažíme slyšet, vidíme jen to, co se snažíme vidět.“

Zvyky, přítomnost a všimnutí

Padl dotaz dalšího účastníka – scrollování.
„Proč, když už teď vím, že to není to nejlepší, co mohu dělat, nedělám něco jiného?“

Občas je i obyčejné scrollování na telefonu jen únik z přemíry myšlenek. Když systém touží po chvilce klidu, sáhne po tom, o čem ví, že ho tam aspoň na chvíli najde.

I tady si některé citáty zasloužily stát se citáty:

„Nedává smysl se pitvat v tom, co jsem minulý týden udělala, protože evidentně to v tu chvíli něčemu ve mně dávalo smysl.“

„Zvykové chování se nám děje, když nejsme přítomní.“

„Jsou v našem životě momenty, kdy si všimneme – a to neznamená, že máme pod kontrolou, kdy si všimneme.“
— Katka Fišerová

Ukázka z vysílání: V každém okamžiku děláme to nejlepší, co můžeme

Další sdílení a celé vysílání najdete v Klubu Porozumění.

Moje uvědomění

Ať děláme, co děláme, něco v nás to dělat chce, právě teď. Možná právě proto, aby nás náš systém zachránil a odloudil od něčeho tak zdánlivě obyčejného, ale přitom tak sebedestruktivního, jako je přehnané přemýšlení stejným směrem doprovázené špatným pocitem.

Na závěr Katka přečetla i čtrnáctý dopis z knihy Je to tak jednoduché od Mavis Karn, který nás čeká příští týden v kurzu Je to tak jednoduché? – Vaše přirozená kreativita.

Je rozhodně na co se těšit.