KDE KONČÍ VIRTUÁLNÍ REALITA A ZAČÍNÁ TA SKUTEČNÁ?
Když jsem si sundala brýle, srdce mi bušilo, nebyla jsem schopna nic dalšího vnímat – bylo to tak moc skutečné. Na chvíli jsem zapomněla, že je to jen hra. Viděla jsem obrazy zcela jasně, proto bylo těžké sama sebe přesvědčit, že to není realita. Mým jediným cílem bylo skočit dolů, protože představa, že by se ten pavouk vrátil, asi bych dostala infarkt už několik metrů nad zemí…
Nejprve jsem vůbec nechtěla, protože jsem se bála, ale pak jsem si říkala: „Míšo, čeho se to bojíš? Hry? Jako vážně???“ Cítila jsem se trochu trapně. Stejně mě to ještě chvíli přemlouvání stálo, ale pak jsem ty brýle nasadila… Martin s sebou totiž na setkání Porozumění mysli přivezl dětem brýle – virtuální realitu. Na jedné straně celkem zábavná hračka, ale jen do chvíle, kdy si je nasadí někdo, kdo uvěří, že je to pravda.
Stála jsem ve výtahu a před sebou viděla jen tenké prkno. Domnívala jsem se, že přejdu z jedné strany na druhou a byla si celkem jistá, že to dám. Ale jakmile jsem se více zasoustředila, všimla jsem si, že až dojdu na konec, budu muset skočit dolů. Hra pro mě začínala být výzvou. Představ si, že musíš tohle podstoupit a nemáš čas na váhání, protože řekněme každých deset vteřin se neustále odněkud ze vzduchoprázdna vrací neuvěřitelně ohromný pavouk a dotýká se tvého prkna! Takhle se to stalo 2x a v tu chvíli jsem chtěla raději skočit a skončit to, než aby se zase vrátil (a to jsem se pak ještě dozvěděla, že kdybych trochu pootočila hlavou, běhal po stěnách, naštěstí jsem toho schopná nebyla). Zdřevěněla jsem a hlavou mi probíhalo, že je to konec, že skočím a bude konec (to jsem přestala naopak vnímat pavouky 🙂 a začala řešit svůj skok z mrakodrapu).
Ani na chvíli jsem neprozřela, abych si uvědomila, že okolo sebe slyším hlasy a vůbec nevzpomněla, že stojím na pevné zemi – a pak jsem najednou zavětřila paralelu se skutečným životem. Rozdíl byl v tom, že jsem si najednou uvědomila, že není nic, co by nám dokázalo, že máme na očích brýle s virtuální realitou v každém momentu. Co když to tak je? Co když máme opravdu na očích brýle a vidíme skrze tento filtr náš vlastní život a celý svět? Co kdyby se změnou našeho vnímání změnila naše skutečná realita, činy a výsledky, které by ale nebyly záměrem, za kterým se honí naše nehmatatelná mysl, ale efektem toho, že jsme ochotni vidět jednoduchou pravdu a děláme zcela jiné životní kroky (protože za to, že jsem zakopla najednou nemůže moje babička, ale já, protože neumím zvedat nohy, ale nebyl po ruce někdo jiný na koho bych to svedla)?
Když jsem si všimla, co se mnou udělal pavouk a pád z mrakodrapu, přestože jsem 100% věděla, že jsem si pár minut předtím brýle nandala, docvaklo mi, jak moc těžké musí pro lidi být, uvěřit, že mají možná opravdu celý život jedny takové brýle na svých vlastních očích…
Byl to pouze jeden vjem – oči, i přesto dokázal můj mozek naprosto uvěřit, že je to pravda. Ani si raději nepředstavuji, jak bych se cítila, kdyby někdo přidal větřík, skutečné prkno pod nohy, trochu prázdna, dotek pavouka a trochu červené barvy ve hře po dopadu na zem… Ani domýšlet.
To, že jsme věděli, že jsme součástí virtuální reality ještě neznamenalo, že to bylo pro všechny snadné. Nejvíce v šoku byla asi Péťa. Jeden by řekl: „Co blbne? Co tak šílí?“ Ale protože jsem měla na hlavě stejné brýle a vím, co jsem si prožila já, byla jsem schopná a ochotná její reakci kvůli zážitku porozumět.
Víme, že máme na hlavě brýle, přesto si nemůžeme pomoct. Reakci způsobila „jen myšlenka“ v kombinaci s naším jedním smyslem – zrakem (a částečně druhým – sluchem, díky zvukům ve hře), jenže myšlenka, která má ohromnou sílu, když jí uvěříme – a taková dokáže na jedné straně ohromné věci, ale na druhé přinést velké utrpení a neskutečně bolet.
Pokud by byla situace nesnesitelná, Martin tam byl a byl připraven podat každému jednomu z nás pomocnou ruku. Protože jsme však někde v hloubi duše věděli, že je to jen virtuální realita, nakonec jsme přešli všichni.
Co když ale nevíme, že žijeme ve virtuálním světě, ve virtuální realitě? (myšleno jako metafora) Zapomeneme na to, že to není skutečnost nebo si vůbec nevšimneme, že je to jen hra? Ve skutečnosti nevíme ani zdaleka, co je skutečná realita…
Dokud nevíme, že máme brýle, přes které vidíme naši realitu a někdo by se nás v danou chvíli zeptal, co pro nás může udělat, naše odpověď by byla zcela jistě: „Doveď mě zpět do výtahu, hoď mi lano, přivolej vrtulník, zabij toho pavouka“…
Martin tu stál a moc dobře věděl, že stačí sundat brýle, i tak by v danou chvíli udělal cokoli, co by nám právě teď pomohlo se cítit alespoň o něco lépe ještě předtím, než by nám je opravdu sundal… Přesto by je jednoho dne sundal, protože ví, že je máš.
Když víš, že má někdo neskutečný strach, jak moc myslíš, že mu v danou chvíli pomůže slyšet, že má pevnou zem pod nohama a brýle na hlavě? Věř mi, vůbec. Měla jsem je a pavouk byl pavouk. Dva parťáci – moje mysl a můj zrak mi nedovolili připustit cokoli jiného.
„To, že víme, že jsme součástí virtuální reality ještě neznamená, že je to pro všechny snadné.“
Opět vidím paralelu se životem. Transformativní kouč nemá za úkol tě směřovat zpět do výtahu, shánět lano, přivolat vrtulník ani s tebou zabíjet pavouka. On bude stát po tvém boku a připomínat ti, že máš na hlavě brýle.
Proto i pro naše klienty to někdy není úplně snadné vidět na první pokus. Pokud se však dívají směrem, kterým my transformativní koučové ukazujeme, jednoho dne klient něco uvidí a dotkne se místa, ze kterého si uvědomí, že má brýle. Dokonce na ně sám poukáže. Ale bude to až ve chvíli, kdy si jich on SÁM všimne a uvědomí si, co mu způsobují – ne ty brýle, ale to, čemu on sám díky nim věří.
Avšak, když si jednou sáhneš na to, že existuje něco víc, nikdy nebudeš chtít přestat bádat. Třeba se příště podívám, co všechno je okolo, jak je ten pavouk naprogramovaný a možná zkusím skočit do boku prkna, co já vím. Musím si ale počkat do chvíle, kdy mě moje úroveň vědomí pustí dál – prozkoumávat další level… Pak budu ochotna vidět víc.
Co mi tento zážitek dal? Že jediná jistota je akorát ta, že situace, která si myslíme, že jsou nevyhnutelné (protože když nastalo A, musí zákonitě nastat B) nikdy nenastane a to mi dává neskutečnou svobodu. Neskončit na tom, co by se mohlo stát, kdyby, co se stane, když… Naopak, být jen v přítomnosti a neřešit myšlenky na budoucnost, nemyslet si, že minulost = nutně opakování v budoucnosti, když se dostaneme do stejné situace.
Život je spirála. Pokud získáváš životní grounding (ukotvení), v naprosto stejné situaci se zachováš úplně jinak. Když se nenimráme v problému a přijmeme, že se to stalo, přestane být pouze jedna, přestane být v životě pouze buď a nebo, objeví se před námi více možných cest a my dokonce víme, kterou se dát, protože tvoje moudrost napoví, když mysl utichne. A to je opravdu velké!
Rozpomeňme se, kým opravdu jsme, protože když to víme, napadne nás to nejlepší pro nás – sundat si brýle.
Míša Havránková, transformativní koučka
