KDYŽ SCHÁZÍ KOUSEK LÁSKY

Velice jsem si zamilovala naši Letní akademii porozumění, kdy celé letošní prázdniny, každý večer transformativní koučové z Porozumění mysli sdíleli svá vnímání světa, ptali se lidí na ta jejich, naslouchali, odpovídali, bádali a objevovali nové věci. Tenhle nápad se zrodil v laskavém srdci a oslovil mnoho dalších srdcí i myslí.

Nepodařilo se mi být tam každý večer, ale pokaždé, když jsem si to dopřála, uviděla jsem něco nového, a můj osobní vesmír se o kousek zvětšil. Moc mě baví objevovat, jak někdo vidí svět jinak než já a co všechno je ještě možné vidět. Těší mne být v přítomnosti lidí, kteří se dívají, aby viděli. Je to dobrý způsob, jak i pro sebe mohu vidět víc. 

Pokud otevřeme svá srdce, uslyšíme jinou odpověď, než je schopna zachytit hlava.

Někdy stačí jen pojmenovat věci trochu jinak, rozbít bez násilí ustálenou frázi, narušit zvyk, a rozestoupí se mlha, přes kterou jsme neviděli. Někdy se stane, že jedno slovo nebo čin způsobí třesk o síle atomového výbuchu a převrátí náš život na líc. 

Když se však podíváme blíž, zjistíme, že tomu předcházela celá série malinkatých věcí, které se jedinečným způsobem poskládaly a nakonec dospěly do bodu TEĎ.

Jednoho dne jsem slyšela Janu, jak říká: “Oni vůbec nevidí, že to, o co doopravdy jde, nejsou jejich příběhy.” Tenkrát jsem netušila, že se schyluje k “výbuchu”, ale cítila jsem, jak to ve mně pracuje. Něco se začalo skládat jinak.

Moje myšlenky se stále stáčely k otázce: Proč tady ty příběhy tedy jsou? Proč si je vyprávíme tak, že si dokážeme způsobit peklo (nebo ráj) na zemi?

Nepochybovala jsem, že přijde odpověď – žádná otázka nezůstane bez odpovědi. A pak jednoho dne konečně přišla: “Příběhy jsou “jen” metafory. Ukazují nám, co ještě nevidíme.”

A zrovna volá Jana. Úplně náhodou chce řešit nějaký bezvýznamný technický problém.

“Počkej, musím ti něco říct,” a sdílím s ní svůj objev. Zajímá mě, co ona na to. 

Co mi tenkrát řekla, si už nepamatuji, ale pro změnu zase tohle začalo pracovat v ní. A nejen uvnitř – začala to schytávat i zvenku. Dostávala se do emočně náročných situací a samozřejmě je nějak prožívala. Ale také je vždycky stáčela k těm metaforám. Tušila za tím něco většího a dobře věděla, že to ještě “nepobrala” celé. Vyprávěla mi o tom a já jsem s napětím a zvědavostí čekala, co z toho vzejde. 

Stalo se a je to nádherné:

Znovu se zopakoval známý pohádkový příběh, kdy hrdinové poslechli neodbytné volání a vydali se do světa, aniž by věděli proč. Ale neúnavně za tím šli a nepodlehli překážkám a všemožným lákadlům a pokušením, které jim křížily cestu. Protože tušili, že to, za čím jdou, je mnohem větší – až nakonec svůj poklad našli… a rozdali ho všem. 

A tady je poklad, který vykoupený potem a slzami přináší Jana až k vám:

“Nepříjemné, bolestné, frustrující a zlé situace, které prožíváme, nám “jen” ukazují, že někde k někomu nebo k něčemu JEŠTĚ NECÍTÍME DOST LÁSKY.”

Cokoli tedy prožíváme, se neděje jen tak. Příběhy, které zažíváme venku, se tvoří podle toho, kolik lásky právě dokážeme vnímat. Jak moc či málo v lásce dokážeme být.

Tam, kde schází kousek lásky, zůstává prostor pro zlé a ošklivé věci.

Kolik lásky máš ve svých příbězích ty?