Kus zapomenutého štěstí

Nemáš čas na meditaci? Nevadí. Stačí aktivně naslouchat – to je totiž také nádherná forma meditace. Jak to? Často totiž, když si s někým povídáme, tak už během toho, co druhý mluví, tak přemýšlíme, co mu na to řekneme z naší zkušenosti, nebo kam zaškatulkujeme to, co právě říká. Řešíme v sobě, zda je to pravda nebo není (tady jen upozorním, že to může být jeho pravda a nemusí být slučitelná s tou Tvou pravdou – ale to si nechám na jiný článek).

Zkusme druhého člověka jen vnímat. Brát to jako hru, ve které se ho snažíme poznat podle toho, jak popisuje svůj svět, své nápady, postoje, názory. Tím si vytváříme úplně nový svět, který je takový, jak se nám ho snaží popsat ten druhý. Člověk nám neřekne: teď Ti jdu popsat můj svět. On začne říkat své problémy, nebo co se mu kde přihodilo, nebo z čeho má radost. A to je úplně úžasná příležitost si vytvořit u nás v hlavě úplně nový svět – ten jeho. Ten svět, jak ho vidí náš blízký.

Výsledky budou nádherné. Jeden bude ten, že dotyčný se bude cítit vyslyšen a absolutně přijímán. Wow. Představ si, že Ty jsi vždy absolutně přijímán/a a vyslyšen/a? Hm? Je to hezká představa? Mně je z toho nádherně po celém těle.

A druhý výsledek bude ten, že my se obohatíme o jeden nový svět. Svět takový, jaký jsme nikdy nezažili, ale jaký jsme měli tu příležitost poznat právě skrze našeho kamaráda. Díky tomu obohatíme sebe nejen o jeden svět, ale hned o několik dalších světů. Stačí naslouchat lidem (jak našim blízkým, tak třeba i lidem v tramvaji).

A proč je to forma meditace? Protože v tu chvíli vypneme porovnávání, posuzování, škatulkování a prostě jen jsme. Jsme v našem krásném bytí bez všech zábran, obran, hradeb, brýlí (ať už růžových, či černých). Prostě jen jsme tady a teď. A to nás dobíjí energií a dodává radost do života. Ten druhý se cítí také nadšený, plný energie, a potěšen, že měl na pár chvil naší absolutní přítomnosti pro sebe. Tedy se nám to ještě jednou vrátí.

Zkusme, až příště povedeme s někým rozhovor, opravdu vnímat jako bychom úplně poprvé slyšeli někoho mluvit. Ptejme se na otázky, které nás třeba nikdy ani nenapadly – uslyšíme je v tom tichu, které nahradí hodnocení. Nechme ho mluvit tak dlouho, jak bude potřebovat. A nakresleme si společně obrázek jeho světa.

A pokud se přistihneme v tom, že přiřazujeme k jeho povídání naše myšlenky či porovnávání, tak se zase vraťme k přítomnosti a k prostému naslouchání. Můžeme si konečně odpočinout a nemíchat jeho příběhy s našimi zažitými příběhy. To náš mozek dělá totiž automaticky – vše nové přiřazuje k tomu, co už je tam uloženo. A tím nově přijatou informaci trochu (a nebo i hodně) modifikuje. Tedy nezískáváme ryzý pohled na situaci, kterou mluvčí zažil, ale už naši upravenou verzi. Není to škoda, přijít takhle o úplně nový pohled na svět? Ano, je to automatické a děláme to skoro všichni, ale pojďme zkusit vykročit novým směrem a změnit náš přístup k rozhovorům.

My jsme se tak totiž narodili. Už jako miminka jsme vnímali, co nám lidé říkají. Je to naše absolutní přirozenost. Nerozuměli jsme slovům, ale tou přítomností jsme se dokázali napojit na lidi kolem a vznikali nádherná napojení a radosti, jen z prostého bytí a přirozeného kontaktu a naslouchání. Díky tomu utichají naše vlastní myšlenky a my jsme schopni (jako miminka) vnímat to hlavní, tu pravdu, která přichází od mluvčího, i tu naši pravdu.

Naslouchání pro porozumění je největší dar pro naše okolí i pro nás.

Věříme, že pro tebe byl tento článek inspirací stejně jako pro nás, když nám Martin Jotov četl první stránky své knihy Zapomenuté štěstí, která se bude křtít v Jablonci 7.9.2023 a kterou si budeš moci poté následně zakoupit na našich stránkách.