MAJÍ TOLTÉCI PRAVDU?

Otevřela jsem knihu Toltéckých moudrostí náhodně na jedné stránce a tam bylo pod nadpisem “Změna života pomocí změny mysli” napsáno:

“Téměř vše, čemu věříme, co víme, všechny naše názory a posudky a všechny způsoby, jakými rozčleňujeme tento svět, do našich myslí naprogramovali jiní lidé. Je důležité si uvědomit, že každý člověk sní a všechny sny jsou zcela osobní.
Neexistují dva naprosto stejní lidé a stejně tak neexistují dva naprosto stejné sny. Každý člověk žije ve zcela jedinečném světě, který je vytvořený v mysli tak, jak dotyčný sní o své skutečnosti.”

Velmi se to podobá tomu, jakým směrem se ubírá Porozumění mysli. I Toltéci i my hledáme, jak pochopit fungování mysli, aby to sloužilo ku našemu prospěchu.
Svět, který vidíme, je opravdu přesně takový jen v naší hlavě. Nikdo ho nevidí stejně jako my. A to, i když se díváme z úplně stejného úhlu na úplně stejný předmět (situaci).

Tím pak odpadá tlak na nás, že se přece musíme dohodnout, co přesně vidíme. A následně si tato situace říká o to, že je vlastně ne jen fajn, ale jedinou možností přijmout to, že to někdo jiný má jinak.
A když už do diskuze jdeme rovnou s tím, že je v pořádku, že to druzí mají jinak, umíš si představit tu nádheru? Jak se pak vzájemně budeme obohacovat, posouvat, bez tlaků dohodnout se a jen budeme společně stoupat po pomyslných schodech. Můžeme se příležitostně navzájem o sebe opřít. Protože i přesto, že má ten druhý jiný svět a nemusí tomu našemu rozumět, může nám být oporou.

A vše, co v nás je, bylo naprogramováno někým jiným? Je to pravda či není? Možná je to pravda jen do chvíle, než si začneme být sami sebe vědomí a zapsané vzorce a programy se začnou samy přepisovat.
Tyto vzorce nemusíme nikde hledat – ony se totiž ukážou ve správný čas. V čas, kdy budeme připraveni se na daný program podívat. Někdy totiž bolí si takový program přiznat. Člověk musí zvažovat, zda chce zůstat v té komfortní zóně. V tom, co zná celý svůj život.

Není to zprvu nejlehčí cesta. Ale rozhodně stojí za to. Stojí za to udělat krůček za komfortní zónu a podívat se, co tam na nás čeká. Podívat se na své nové já. To já, které tam bylo původně.
Pak je to obrovská nádhera, stoupnout si do své pravdy a říct: „Ano, toto všechno jsem já.“ ( A to já je to nejkrásnější, co kdy uvidíš).