„MAMI, VĚŘÍŠ NA JEŽÍŠKA?“

“Mami, věříš na Ježíška?” 
“Ano, Toni. Přinesl mi obě děti, ty si v obchodě koupit nemůžeš.”
“Já taky! A proto si přeju bílého a černého vlčáka. On mi je určitě přinese.”
“…” (rozuměj – nemám slov – v hlavě mi explodovalo úplně všechno)
Tak to byl rodinný rozhovor před rokem a něco, před Vánoci. Udělala jsem to šikovně. Objednala jsem si kočky u Zdeňka a Lii na Vysočině, 22.12. pro ně dojela a nechala je jinde. Na Štědrý den jsme šli dát večeři někomu bez domova a mezitím kočky “záhadně” dorazily pod stromeček. Hurá, jsem fakt koumák, Tonička může věřit dál na Ježíška.

Pamatuju si, jak jsem jeden rok, když bylo synovi 9 a Toničce 2, požádala souseda pod námi, jestli by po večeři, až půjdeme zase s jídlem ven, mohl naježit pod náš stromeček on. Byla to pro něj bojovka a moc si to užil. Danny málem spadl ve dveřích na zem, když viděl pod stromečkem dárky. Na chvíli začal zase věřit, že Ježíšek existuje. 

A tak každý rok uvažuji o rozdílu existence a bytí. A o síle vhledu. Jak nám navždy změní život. 

Vhled je tak silná pravda, kterou obdržíme ihned (rozuměj bez zpoždění, je to okamžitý pocit, že VÍM), že nemáme vůbec problém to ihned přijmout za své. A tahle pravda nikam nejde. Je v nás pevně zakotvená. Jednu chvíli je to víra, že by to mohlo nějak být. Druhou je to vědomí, že je to jinak.
Je to úplně stejné, jako když věřím na Ježíška. Pak cestou na záchod potkám tatínka, jak zápasí s dárky, aby je narval pod stromeček v rekordním čase, kdy zbytek rodiny vyhlíží z okna. A je mi jasné, že takhle to bylo i ostatní Štědré dny. Už to nejde vrátit. 

A pak tedy přichází rozdíl mezi existencí a bytím. Ježíšek má v tomto pojetí omezenou dobu, kdy na něj věříme. Jeho existence pro děti je omezená. Protože potom si říkají, že neexistuje. Ale duch Vánoc tu je. Jde o čisté bytí v neohraničeném a neviditelném prostoru, který nás naplňuje klidem, láskou, vděčností a radostí. 

Je to metafora života samotného. Náš život na zemi ve fyzickém těle je existencí. Má začátek a má konec. Tělo se mezitím mění, stárne, churaví a zase se uzdravuje. 

Náš život spirituální je bytí. Nikdo nemá zážitek vzniku svého bytí, začátek svého já. Najednou tam bylo. Jako by tam vždycky bylo. 

Tam uvnitř nestárneme. Vždycky tam uvnitř sami se sebou vedeme naprosto srozumitelný rozhovor a nemáme pocit, že jsme na něco moc malí nebo velcí. Stejně tak nemáme zážitek konce. Uvnitř nás je život sám. Nikdy nekončící bytí. 

Proto navrhuji, abychom si ducha Vánoc letos vzali do celého roku. Ten klid a mír je v nás. Nikam nejde. Neodstrojí se se stromečkem 6. 1. 🙂 Je to místo, které nás naplňuje. Tak proč se ho vzdávat kvůli datumu, existenci termínů, uzávěrek, dopravních situací, politice, nemoci nebo nezdaru. 

Přeji všem krásné Vánoce a Šťastný nový rok. 

S láskou,
Kat