NAPROSTO CELISTVÝ, DOKONALÝ ČLOVĚK?

Kdybyste věděli o možnosti, jak někomu pomoct – udělali byste to?
Kdy jste naposledy někomu chtěli pomoci? A odkud ta touha přišla – ze soucitu, nebo z lítosti?
Na první pohled se může zdát, že je to jedno. Ale právě v tom rozdílu se skrývá všechno.

Soucit a lítost vypadají podobně, ale vycházejí z úplně jiného místa. A právě to místo určuje, jestli zvolíme cestu, o které si myslíme, že pomůže – nebo tu, která skutečně pomáhá.
Tu, ve které druhého vezmeme do prostoru, kde může znovu spatřit svou vlastní sílu. Svou vlastní moudrost.

Možná na první pohled nevidíte rozdíl mezi těmito dvěma slovy. Ale neskončeme u slovíčkaření – podívejme se dál, kam ten rozdíl skutečně ukazuje.

Petr si na středečním vysílání kurzu Je to tak jednoduché? dokázal představit rozdíl mezi lítostí a empatií, já ho cítím mezi lítostí a pokorou, a Mavis Karn ve své knize Je to tak jednoduché mluví právě o soucitu a lítosti.
Je to vlastně jedno… podstatné je jen to, že vidíme rozdíl.

„Dřív jsem nechápala ten propastný rozdíl mezi soucitem a lítostí. V důsledku tohoto nepochopení jsem považovala trpícího člověka za bezmocného, slabého, neúplného nebo ‚ne dost‘. Mívala jsem tendenci se vkládat do příběhu takových lidí a zachraňovat je – vyřešit jejich situaci, být jejich řešením nebo být hrdinkou. Jak neuctivé! Je to obrovský rozdíl, když dovedeme druhého člověka vnímat jako rovnocenného, jako někoho, kdo se přechodně ztratil ve víru myšlenek plných strachu, co s ním bude, jak se to tolikrát stalo i mně. Je to tak osvobozující, když víte, že tito lidé jsou celiství, úplní a stateční a jen na chvíli sešli ze své cesty,“ píše se v pátém dopise od Mavis Karn.

Poukazuje na moudrost, kterou máme všichni v sobě (ano, opravdu všichni – bez ohledu na IQ nebo cokoliv dalšího). Když jí dáme prostor, dokonce ji i uslyšíme. Není to hlas, který našeptává, co bychom měli nebo neměli dělat – ten bývá doprovázen špatným pocitem. Mám na mysli ten druhý, který přichází s naprostou jasností a klidem. Pocit, že prostě víte.

Kat se o tom zmiňovala právě ve středečním vysílání. Nahrávku si už teď můžete pustit v sekci pro členy Klubu Porozumění.

Ukázka z vysílání:

Další co sdílela bylo, že nedávno slyšela jednoho muže říkat, že je vědomější než většina lidí. Možná tím myslel něco konkrétního, čím by svá slova vysvětlil a obhájil. Ale když se na to zkusíme podívat z nadhledu – může být někdo vědomější než někdo jiný, pokud jde o samotný dar vědomí?

„Co to vlastně znamená, když řeknu, že jsem o hodně vědomější? Že jsem toho víc přečetla, víc poznala? Že mám lístek v první řadě, co se týká rozhovoru s Bohem? V tomhle přece není žádná rovnost. Kdokoliv se vám snaží něco takového říct – nenechte se. Vraťte se zpět k pátému dopisu. My jsme všichni stejně nastavení tam uvnitř,“ vystihla krásně Kat.

Která část dopisu zasáhla úplně nejvíc mě, byla tahle:

„Pokud se budu držet zlatého pravidla a k druhým se budu chovat tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně, stačí, abych byla sama sebou. Z tohoto místa pak můžu být svědkem jejich tísně a trápení a pozorně jim naslouchat s tím nejupřímnějším a nejčistším pocitem, jaký v sobě najdu. Pokud budu moci udělat něco dalšího, napadne mě to. Doporučuji soucit.“ Wau, tohle Mavis opravdu vystihla. To je něco, co jsem potřebovala černé na bílém.

Rozdíl mezi soucitem a lítostí je jemný, ale zásadní.

Soucit vychází z porozumění a spojení, ne z oddělenosti – z postoje „já jsem nahoře a ty dole“, kdy se místo spojení vytváří odstup. Když cítíme soucit (porozumění, laskavost, empatii, lidskost), vidíme v druhém to, co přesahuje jeho lidskost – ne oběť života, ale tvůrce, který jen na chvíli zapomněl.
Není v tom povýšenost ani snaha zachraňovat, jen otevřené srdce, které rozumí, protože ví – ví, kdo doopravdy jsme.

Lítost s sebou přináší bezmoc, smutek nebo vinu, zatímco soucit vidí za bolest – vidí sílu a celistvost, která v každém z nás zůstává nedotčená.

Tím se vracím k původní otázce: Kdybyste věděli o možnosti, jak někomu pomoct – udělali byste to?
Obvykle pomáháme tak, jak si myslíme, že pomůžeme nejlépe. Jenže…

Nepomůžeme tím, že budeme litovat.
Nepomůžeme tím, že se budeme dělit.
Nepomůžeme tím, že budeme dávat.
Pomůžeme tím, že budeme.
Budeme naslouchat.
Budeme s ním.
Budeme tam – pro jeho spojení s moudrostí.
Protože právě ticho je jedna z cest, jak mu můžeme skutečně pomoci, aby ji znovu uslyšel.