NEJSNADNĚJŠÍ ZPŮSOB, JAK POZITIVNĚ OVLIVNIT KOHOKOLI, KDYKOLI A KDEKOLI

Myslíte si, že umíte naslouchat? Já si to myslela – do doby, než jsem zažila opravdové naslouchání. Je to kouzelné a osvobozující – naslouchat pocitu, naslouchat srdcem. Možná vám to už připadá jako klišé, ale jakmile zažijete rozdíl, budete to chtít prožívat častěji a častěji.

Zkuste si na malou chvíli představit, co má za následek ten drobný rozdíl.

Dovolím si nyní přejít na tykání, ať je to pro vás více uchopitelné – abyste si dokázali představit situaci ze svého úhlu pohledu. V jednotném čísle to bude určitě snadnější. 🙂

Situace 1

Sedíš s někým u stolu, povídáte si. Díváš se na toho druhého a vyprávíš svůj zážitek, co se ti ten den přihodilo. 

Ten druhý poslouchá a najednou vezme do ruky telefon: „Jen se podívám, jestli se něco neděje, poslouchám tě.“ 

Mluvíš, ale vidíš, že je pozorností ve svém telefonu.
Mluvíš dál, ale začne tě napadat, jestli to toho druhého vůbec zajímá, když se věnuje něčemu jinému. Vnímáš mě vůbec? napadne tě.

Pak ti konečně zase věnuje pozornost.
Vrátíš se do přítomnosti. Snažíš se vybavit, kde jsi skončil/a, a navážeš. Ale jen na chvíli – protože vidíš, že nad něčím přemýšlí.
„Děje se něco?“ zeptáš se.
„Nene,“ odpoví, „jen přemýšlím o té SMS, co mi přišla. Můžu jen odpovědět na SMS? Dej mi chvilku.“
„Jasně,“ ztichneš. A už ti v hlavě jede tvůj vlastní scénář o právě se dějící situaci.

Pak zase pokračuješ – už trochu otráveně, protože vidíš, že mluvíš spíš pro sebe – zaujme ho nějaké slovo, které jsi právě řekl/a, a přeruší tě: „Jo, to se mi taky stalo!“ a začne vyprávět svůj vlastní příběh.
Tak čekáš, až ti poví svůj příběh. A běží ti hlavou: No tak mi to pověz, a čekáš, až bude zase prostor pro tebe.

„Takže, abych to dopověděl/a…“ pokračuješ dál.
Neustále tě přerušuje, protože se v polovině každé věty snaží doplnit tu druhou část, co si myslí, že chceš říct, a tobě nezbývá nic jiného než neustále říkat: „Ne, to jsem nechtěl/a říct, chtěl/a jsem…“

Jenže se na konec nedostaneš, protože řekneš větu, která tomu druhému na něco brnkne:
„Počkej, tys řekl/a…?“ a tobě nezbývá nic jiného než vysvětlovat a obhajovat to, na čem se ten druhý zasekl.

Tady by asi skončil příběh 1. Rozloučíte se a každý odcházíte se svým vlastním příběhem.

Situace 2

Sedíš s někým u stolu, povídáte si. Díváš se na toho druhého a vyprávíš svůj zážitek, co se ti ten den přihodilo. Ten druhý se na tebe dívá a poslouchá. Je tam pro tebe. Když ho něco zajímá, zeptá se. Ty povídáš, cítíš opravdový zájem, bez hodnocení, bez souzení, bez doplňování. Občas hledáš ta správná slova, ale on stále mlčí a poslouchá.
Můžeš mluvit pomalu, není třeba nic „stihnout“. Snažíš se najít správná slova, nikdo tě nepřerušuje. 

Pak se vyměníte. Jsi tam pro toho druhého, chceš tam být.

On vypráví, ty posloucháš. Když tě něco zaujme, zeptáš se. Když nerozumíš, doptáš se.
Utřídili jste si své myšlenky a přišli jste na něco nového.
Obě strany odcházejí s krásným pocitem uvnitř.

Konec příběhu.

Mavis v 6. dopise popisuje čtyři typy naslouchání – nepozorné, s hodnocením, soustředěné, opravdové.

První tři poukazují na to, že nejsme plně přítomni tomu druhému. A je úplně jedno, co u toho děláme – jestli „něco“ děláme, nebo jestli přemýšlíme. Neustále zapojujeme svou malou osobní mysl, svou logickou mysl, a nenecháme projít slova hlouběji – do srdce.

Jak píše Mavis ve své knize – opravdové naslouchání nevyžaduje žádné úsilí, je mocné a má obrovský dopad.
„Proč je tak mocné? Díky prostoru, který vznikne vzájemným propojením, začínají chodit odpovědi. Nemusejí nijak souviset s tím, o čem se mluví. Nemusejí souviset ani s tím, na co se právě ptáme. Přicházejí nahodile.“

Jak zmínila Katka na středečním vysílání – občas chceme, aby praskl právě tenhle popcorn, ale moudrost funguje jinak: praská popcorn, jen jiný, než jsme si naplánovali. Tak mocné je opravdové naslouchání.

„Když mluví někdo jiný, jde mi ukázat svou realitu – jak vypadá jeho svět. Abych ho dokázala vidět, musím zapomenout na ten svůj.“
— Katka Fišerová

Když budete znát rozdíly mezi přístupy v naslouchání, všimnete si, že přepínáte a můžete se kdykoliv vrátit zpět do přítomnosti. Pak i takové zdánlivé odpojení může přinést nové vhledy. 

„Kdo jsem já, abych se se životem hádala, kdo jsem já, abych přicházela na návody, jak dělat něco líp. Připadám si pořád hrozně malá oproti tomu, co mnou prochází“.
— Kat Černá

Vrátím-li se k rozdílům mezi dvěma příklady povídání si – první varianta se děje dnes a denně, proto nám to možná do dneška přišlo normální. Ale něco v nás ví, že to jde i jinak.

V prvním případě se vypovídá náš intelekt. Ve druhém případě – naše srdce. Neustále je však s námi moudrost, která nás vrací zpět do přítomnosti, ať už jakýmikoliv způsoby, kterých si v daný okamžik všimneme.

Ukázku z vysílání kurzu Je to tak jednoduché? (inspirovaného knihou Mavis Karn Je to tak jednoduché) jsme pro vás vybrali tuto:

Celé vysílání najdete v Klubu Porozumění.