NENÍ V TOM ROZDÍL

Ta slova ke mně přišla v jednom zvláštním, magickém okamžiku a jak se později ukázalo, “magie” se v té chvíli zdaleka neděla jen u mne. A protože čas neplyne lineárně, můžeš se Tam ocitnout i ty – TEĎ.

Stalo se to takhle: Sešli jsme se na Zoomu v programu Nasloucháme srdcem. A sdíleli příběhy, které nás potkaly během uplynulého týdne a dotkly se našich srdcí hlouběji, než jsme zvyklí. 

“Představte si, co by se stalo, kdyby osm miliard lidí poznalo, že jsou Bůh,” zaznělo. Chystala jsem se nudit, protože “nic nového” – často se zasním v představě o tom, že lidé na celé planetě začnou myslet a jednat s porozuměním. Věřím a vidím, že se to děje… a trpělivě čekám, až nás bude víc. 

Jenže osm miliard! A Bůh! Takhle daleko mé snění nikdy nešlo. Něco ve mně jakoby protrhlo membránu, za kterou jsem se neodvážila jít ani ve snu. Před očima mi vyvstal obraz osmi miliard miniaturních postaviček a každá z nich o sobě věděla, že je Bůh. Bylo zde osm miliard miniaturních bohů. Bylo to velké, nabité potenciálem, zároveň podivně a (jaksi nevhodně) roztomilé a letmo jsem zachytila myšlenku, že je to vlastně spíš komické. 

Rozhodla jsem se tuhle myšlenku ignorovat a přesně v tom okamžiku se obraz proměnil: těch osm miliard lidí pochopilo, že všichni jsou jeden jediný Bůh.

Nasloucháme-li srdcem, nasloucháme velmi pozorně a tomu, co je za slovy. 

Všichni na Zoomu byli v tu chvíli ponořeni hlouběji a naslouchali tomu, co právě bylo sdíleno. Nechtěla jsem rušit, proto jsem svoji otázku napsala do chatu:

“Osm miliard ví, že každý je bůh, nebo každý z nich ví, že jsou jediný bůh?”

“Není v tom rozdíl”, přišla odpověď a pro mne se v tu chvíli zastavil svět. 

Zírala jsem na ta slova s otevřenými ústy, bez dechu a snad i bez tlukotu srdce, které se zároveň pokoušelo vyletět z mé hrudi.

Není v tom rozdíl. Ta věta se v tu chvíli hluboko propisovala do mojí DNA. Nebo se z ní prodírala ven? Až později jsem se dozvěděla, že i pro Janu byl ten okamžik magický. Psaly její ruce, aniž by tušila, jaké bude další písmeno. Nevěděla a přesto věděla – není v tom rozdíl.

Od té chvíle mě ta slova provází na každém kroku:

Je tohle (cokoli) dobře nebo špatně, černé nebo bílé? – Není v tom rozdíl.

Ubližuje mi někdo nebo mne miluje? – Není v tom rozdíl.

Plyne čas lineárně nebo se všechno děje v jednom okamžiku? – Není v tom rozdíl.

Řeším věci rozumem nebo srdcem? – Není v tom rozdíl.

Můžeme se svobodně rozhodovat nebo je všechno už předem dané? – Není v tom rozdíl.

Ta slova nedávají smysl, pokud si je převalujeme v hlavě. Přesto každá buňka ví, že je to pravda. Tahle zpráva je zapsaná v naší DNA. V té mojí zcela jistě. A ve tvé?

Není v tom rozdíl.