O LASKAVOSTI A SVÍTÍCÍCH OČÍCH

Čtení posledního dopisu z knihy Je to tak jednoduché – Uživatelský manuál na život od Mavis Karn v nás zanechalo i trochu nostalgie. Nejen proto, že náš kurz Je to tak jednoduché končí, ale i proto, že to byl zároveň poslední dopis, který nám Kat z této knihy přečetla za Porozumění mysli. Rozhodla se jít vlastní cestou – a pokud vám za těch osm let v Porozumění přirostla k srdci tak jako mně, můžete se s ní dál vídat třeba v Klubu Porozumění a Umění Žít nebo v Klubu Transformativních koučů. Více ZDE.

Ale zpět k dopisu…

Když jsem po přečtení tohoto konkrétního dopisu O laskavosti a svítících očích slyšela mluvit Věrku – jednu z účastnic a zároveň budoucí koučku po absolvování Akademie transformativního koučinku – rozbrečela jsem se. Ten tlak na prsou a slzy, které se nedaly zastavit… Ani neměly zdánlivý původ. Něco se mě ale hluboce dotklo. A neměla jsem potřebu to analyzovat.

Část knihy i následné Věrčino sdílení ve mně vyvolaly vzpomínku na nedávnou událost.

VZPOMÍNKA

Poprvé od doby, co se nám narodil syn, jsme si s manželem šli na chvíli posedět s přáteli do místního lokálu. Vojtíšek zůstal s babičkou, než jsme se vrátili.

Hrála tam živá hudba a my klábosili u stolu v pěti lidech.
Najednou se rozrazily dveře.
Vešel kluk, odhadem asi jedenáctiletý. Za ruku vedl svého slepého otce a vedle nohy šel slepecký pes. Byl jak vítr a dokola volal: „Je tu někde místo? Je tu někde místo?“
Nikdo mu neodpovídal, dostával zpět jen divné pohledy od jednotlivých stolů.

S manželem jsme už chtěli říct: „No, tady asi místo je,“ protože by se k nám klidně vešli. Jenže když se manžel začal otáčet, známá naproti směrem k němu odměřeným hlasem řekla: „Nás se neptej, to se musíš zeptat tam,“ a ukázala směrem k výčepu. A hned nato se obrátila přímo na mého manžela a dodala: „To ne, to fakt nechceš. Ten když začne mluvit, už si nic neřekneme.“

Ten kluk má asi ADHD nebo jinou poruchu pozornosti (nebo něco takového). Možná je i trochu pomalejší – postižený bych úplně neřekla.

Pak přiběhla servírka a důrazným hlasem na něj promluvila: „Musíš počkat, já vám tady vyklidím stůl, ale musíš počkat, rozumíš? Musíš počkat.“ Vlastně jsem byla moc ráda, že pro ně našla stůl (že tam mohou zůstat). Sedli si. Pes celou dobu stál vedle pána.

Párkrát jsem se k jejich stolu otočila. Nejdřív jsem zahlédla, jak kluk vytahuje z peněženky dvoustovku – s radostí v očích řekl tátovi, že peníze mají a že si můžou něco dát. Pak mu četl z jídelního lístku, co všechno nabízejí. Táta vybral guláš, dali si ho napůl a kluk si k tomu dal limču.

Pak kolem stolu běžely dvě menší děti (tak šest a osm let) a on se na ně otočil: „Jé, co tady děláte?“
Měl jiskry v očích. Radost. Žádná zášť z té situace. Žádná křivda. Jen jiskry. Jeho dětské oči svítily.

Zato já se z té situace nemohla vzpamatovat. Na jednu stranu jsme se nechtěli míchat do místních poměrů, ale na druhou… asi chápete, jak moc mi to přišlo celé hloupé.

Když jsme odcházeli, vytáhla jsem si střípky z toho, co o nich do té doby vím, a v hlavě si to celé znovu přehrála. Jeho máma prý utekla a nechala ho tátovi, když byl ještě malý.

A tak jsem přemýšlela…

Možná, kdyby měl oba rodiče, byl by to dnes „obyčejný“ kluk.
Možná, kdyby měl zdravé rodiče, dostal by takovou pomoc, která by ulevila jemu.
Možná, kdyby měl víc zázemí a lásky, žádnou pomoc by ani nepotřeboval.
Napadá mě, jestli to, co působí navenek jako porucha, není možná i určitý ochranný mechanismus.
A třeba je to jen můj dojem a kdybych s ním mluvila, koukal by na mě, proč ten soucit…

Kdo ví.

Tohle je můj příběh o jednom malém klukovi. A vybavil se mi právě při čtení tohoto dopisu.

PŘÍBĚH Z 15. DOPISU: DANNY

V dopise Mavis vypráví příběh, který napsala Darlene Stewart ve své knize Creating the Teachable Moment (Tvoření poučných okamžiků). Je o chlapci, kterému diagnostikovali poruchu pozornosti.

Vypráví, že když si zapomněl vzít léky, proměnil se v tornádo v teniskách a skla v oknech se třásla, když kolem proběhl.

„Teď, když se sesunul na zem a opřel se o zeď, je nepřirozeně tichý. Dívám se na toho udolaného kluka a je mi taky mizerně. S takto nastavenou myslí si nedovedu vybavit žádnou techniku ani najít slova útěchy nebo povzbuzení; připadá mi, že už jsem všechno dávno řekla, snad tisíckrát.“
„Zeptala jsem se, aniž bych čekala odpověď: Danny, co proboha chceš?“
Danny se na mě podíval a bez jediného zaváhání řekl: „Chci svítící oči.“
Jako by se přede mnou otevřela obrovská díra. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala. Danny pokračoval: „Chci svítící oči. Chci, aby druzí, když mě uvidí, přivírali oči a aby jim slzely a svítily, jako by zpoza nich vycházelo světlo. Svítící oči. To chci.“

Mavis dodává: „Na jednu stranu je to nádherný příběh o chlapci, který si zoufale přál zažít lásku. Ale je to také příběh o ženě, která pochopila, co si přeje, a dokázala mu to dát – která uměla vidět za jeho chování a vnímat, kým skutečně je.“

VĚRČINO SDÍLENÍ

Díky jejímu sdílení mi došlo, že vlídnost k dětem přináší zázraky. Nejdřív se nazlobila, protože situace ve třídě nebyla taková, jakou chtěla. Jenže pak se v ní něco změnilo – byla k dětem naprosto upřímná a spustila se reakce, kterou ani nečekala. Stačilo se dotknout toho laskavého místa v sobě a nechat ho mluvit.

Posuďte sami…

Ukázka:

„Je to tak jednoduché, když si dovolíme být vlídní k sobě a poslouchat srdce, i když ty role tam máme – toho učitele, který by měl být nějaký. A stačí být srdce–srdce. Sice menší a větší, ale jsme prostě jedno.“
— Věra Robotková

Nepřestávejme být laskaví.
Nikdy nevíme, které oči tím rozzáříme.

Míša

P.S. Celý kurz Je to tak jednoduché najdete v členské sekci Klubu Porozumění Mysli. Ještě nejste členy? Více informací o klubu ZDE.