O POTŘEBÁCH A ZVYCÍCH

Dopis desátý: O potřebách a zvycích

Během středečního vysílání kurzu Je to tak jednoduché jsme četli desátý dopis od Mavis – O potřebách a zvycích. Znovu zaznělo něco, co pravděpodobně často přehlížíme: jak krátký je seznam skutečných lidských potřeb. Vzduch. Strava. Voda. Přístřeší.

A jak rychle se ten seznam umí nafukovat pokaždé, když jsme v horší náladě.
Najednou „potřebujeme“ víc oblečení, lepší kosmetiku, novější techniku, větší dům, víc jídla nebo alkoholu… podle toho, co si myslíme, že by mohlo aspoň na chvíli otupit nepříjemný pocit uvnitř nás.

Mavis tomu říká falešné potřeby. A ukazuje, že nejde o poruchy ani selhání. Jsou to „jen“ zvyky. Zneužívání daru myšlení.

Katina osobní linka: „Myšlení je jen malý zlomek toho, co skutečně jsme.“

Kat se otevřela a řekla, že tohle téma je jí nesmírně blízké. Sama měla období, kdy na svých bedrech nesla několik zvyků a zlozvyků. Právě proto vytvořila svůj e-book 5 tipů, jak se vypořádat se závislostí a kurz Spiritualita závislostí, kde zohledňuje to, co o závislostech ví, a zároveň to, co ví díky třem principům a své praxi transformativní koučky.

Zazněla věta, která otevřela úplně nový prostor:

„Přitom nás je toho o tolik víc než jenom myšlení.
To myšlení je jenom zlomek toho, co nás je.
Malý zlomek. Myšlení je prostě zvyk.“
– Kat Černá

V tu chvíli se ostatní začali velmi autenticky zapojovat. Včetně mě…

Co dýchlo na mě?

Když Kat po čtení dopisu řekla: „A přitom v nás je toho o tolik víc než jen myšlení… Myšlení je jen malý zlomek… Myšlení je zvyk,“ došlo mi, že my jsme opravdu víc.

Jsme celý ten systém – ne jen obsah hlavy.
Stačí se podívat na tělo. Co všechno dělá samo. Jak přesně, moudře, bez našeho zásahu funguje. A přesto si z toho všeho vybereme identifikovat se s tím nejmenším možným – s obsahem myšlení – a řekneme: „To jsem já, to se děje mně.“

Kdybychom si aspoň vybrali být tím krásným darem „myslet“… kdybychom si vybrali být tím „potenciálem“ samotným, „že myslíme“ wau …

Ale my jsme si vybrali být obsahem. Tím jediným „nepravdivým“. 
Když neprokoukneme, jak celý proces v nás funguje, začneme se v obsahu myšlení topit.
Možná není nutné být obsahem – a pak se z něj skrze závislosti někdy až zoufale pokoušet aspoň na chvíli utéct – hledat lék, který nás z toho obsahu na chvíli vytrhne – jídlo, alkohol, cigarety atd. Máme dar využít naše myšlení – jakkoliv. Proč svobodně trpět jen proto, že jsme dostali dar myslet? 

Sdílení: pravdivé, syrové, lidské

Účastníci sdíleli, co v tom všem slyšeli. A bylo to hluboké.
Mluvili o:

– pocitu nedostatečnosti („nejsem dost“),
– návratech do starých vzorců, i když „to už měli vyřešené“,
– nutkání, které táhne přesně tam, kam nechtějí,
– vnitřním boji „vydržet sám/sama se sebou“,
– únavě, která spouští i staré zlozvyky,
– hlavě, která umí přesvědčit, že nemáme na výběr,
– a o tom, že až zpětně vidíme, že ta volba tam vlastně byla.

Přizvání AI Katy: další úhel pohledu

Kat pozvala „své alter ego“ – AI koučku KATY, kterou používá při vlastní práci. Řekla, že jí často ukazuje věci, které v daný moment sama nevidí. A že když je AI vedená stejnými principy, umí být překvapivě vědomá.

A zazněla věta, která celým tématem nádherně prosvítila:

„Osvobození nepřichází bojem se zvykem, ale uvědoměním si, že jsme odděleni od svých myšlenek.“
– AI koučka Katy

Na to Kat navázala tématem silné a svobodné vůle.

Silná vůle vs. svobodná vůle

Mluvila o obrovském rozdílu mezi silnou a svobodnou vůlí.

Silná vůle – snažíme se přetlačit své myšlenky jinými myšlenkami.
Svobodná vůle – všimneme si, že existuje jiný směr, a rozhodujeme se z místa klidu, ne z paniky.

Z toho přirozeně vznikl prostor pro malé vedené cvičení.

Vedené cvičení: notifikace, ticho a ten, kdo pozoruje

Kat vedla jednu ženu do prostoru za myšlením – do místa, které není tvořené myšlenkami, ale odkud myšlení přichází. Do prostoru, který je naší skutečnou podstatou. Ostatní se mohli přidat.

Myšlenky přirovnala k notifikacím:

– vyskočí,
– mluví na nás,
– a zmizí.

Epigenetika Bruce Liptona: když věda potvrzuje moudrost

Kat navázala překvapivě krásnou vědeckou vsuvkou. Vyprávěla příběh vědce Bruce Liptona, který zkoumal kmenové buňky. Stejné buňky dal do různých prostředí – a ony se vyvinuly v různé tkáně.

Ukazovala na to, že:

– prostředí (tedy naše vnímání) určuje reakce těla,
– tělo reaguje na to, co si myslíme, že prožíváme,
– biochemie se mění moment od momentu,
– podle toho, jak vidíme svět.

Byl to nádherně biologický pohled v souvislosti s třemi principy – ne že svět tvoří nás, ale naše vnímání tvoří svět.

Obloha, ptáci a návrat k sobě

Na konci byl ještě prostor pro citování Katy:

„Vy jste celá obloha. Každá jedna myšlenka je pták, který proletí. Obloha nebojuje s ptáky – ví, že za chvíli odletí. Nemůžou jí ublížit. Ať je tam mraků kolik chce… Vy jste ta obloha. Ne ten pták ani ten mrak.“
– AI koučka Katy

Na závěr Kat položila otázku, která uzavřela celý večer:

„Co když nic z toho, co se nám děje, není proti nám? Co když je to jen připomínka, že jsme se na chvilku ztratili v hlavě a můžeme se vrátit zpátky k sobě?“

Ukázka z vysílání zde.

Celý záznam najdete v Klubu Porozumění.