O SEBEÚCTĚ

Jak to mají lidé se sebeúctou?

V běžném světě se sebeúcta často spojuje s tím, že si lidé dělají radost, dovolí si odpočinek, stanovují hranice, umí říkat ne, váží si svého času, říkají si hezké věci, afirmují, jak jsou dost dobří.

Nic z toho není špatně, ale pořád jsme jen na povrchu. Úcta není „pochvala“. Úcta je mnohem hlubší záležitost.

Hodně lidí si myslí, že sebeúcta je něco, co se získává, buduje, trénuje nebo posiluje.

Jako kdyby záleželo na tom, co se děje venku – na tom, co dokážou, jak jsou úspěšní, jaké mají ocenění, jakou dostávají zpětnou vazbu, na tom, jak je lidé vnímají.

A tak se celý život snaží být lepší, výkonnější, milejší, úspěšnější.
A přesto se tam uvnitř často necítí být dost.

Jak to?
Protože většina lidí žije v iluzi, že sebeúcta je něco, co se dá získávat, budovat, trénovat či posilovat.

Když jsem se chvíli zapomněla a zamyslela se nad tématem sebeúcty a jak to mám vlastně já, začala jsem přemýšlet…
Jestli jsem ji někdy hledala, došlo mi, že ne. Zamyslela jsem se víc – protože bych nerada vybočovala. A zjistila jsem, že ji nemohu najít. A tak jsem ji hledat začala – něco, co není, někde, kde není. A pak jsem se zastavila. Vrátila se zpět do přítomnosti. A došlo mi, že jsem dala prostor intelektu – a ten začal tvořit příběh o mé sebeúctě.

Důvod, proč ji nemůžeme najít, je jednoduchý: hledáme „něco konkrétního“, co jsme si v hlavě vykonstruovali nebo čemu jsme uvěřili, že existuje.

Sebeúcta není o výkonu.
👉 Není proměnlivá.
👉 Neroste tím, co uděláme.
👉 Neupadá tím, co se nám nepovede.
👉 Netýká se toho, co dokážeme – ale kdo jsme.

Sebeúcta se nikam nevytrácí.
Je, i když se nám zrovna nedaří.

To je na tom to jednoduché a obyčejně krásné.
Nemusíme nic dokazovat, abychom mohli mít úctu k sobě.

Úcta je vztah k tomu, kým opravdu jsme – ne k tomu, co si o sobě myslíme.
Úcta k tomu, kdo jsme pod vším hlukem.

Když lidé věří, že existuje sebeúcta… věří i tomu, že existuje „SebeNeúcta“.
A pak si začnou myslet, že jsou méně, že nejsou dost, že potřebují dokazovat hodnotu.
A tak se logicky srovnávají.

Slova jsou zrádná.
Jsme zvyklí si hrát se slovy.
Sebeúcta = sebe–úcta = úcta–k–sobě.
A z toho přesně může vzniknout otázka, jestli jsme k sobě dostatečně uctiví.

A tak se lidé začnou srovnávat, chtít být lepší, protože sami sobě připadáme jako „ne dost“, a začnou sebeúctu hledat venku – v tom, co ji může zdánlivě zvyšovat.

Jenže lidé netrpí nízkou sebeúctou.
Lidé trpí nepochopením fungování mysli.

Co když je sebeúcta úcta k sobě jako k systému, kterým jsme každý z nás pod povrchem – a tudíž ji máme všichni? A stejnou?

Úcta k systému.
👉 Úcta k tomu, jak naše mysl funguje,
👉 úcta k sobě, když víme, kým jsme pod vším tím nánosem myšlení,
👉 úcta k sobě, když víme, jak je to s myšlenkami – že přicházejí, odcházejí, a když uvěříme obsahu, stane se naší realitou,
👉 úcta k tomu, že jsme dostali darem pocity, abychom to dokázali rozpoznat,
👉 úcta k tomu, že se naše nálady mění,
👉 úcta k tomu, že máme dar naslouchat,
👉 úcta k životu, že to tak dokonale vymyslel.

Ne k představě o sobě.
Ne k obrazu sebe.
Ne k tomu, jak jsme si vymysleli, jací bychom měli, chtěli či neměli být.

Ale během vysílání se mi to začalo skládat.
Někde uprostřed mi došlo, že sebeúcta je něco, co si každý člověk může prostě jen připomenout.
A tak vznikl tento článek.

Neposuzujte svou sebeúctu podle toho, kým si myslíte, že jste a kým si myslíte, že byste být měli.

Níže pro vás máme krátkou ukázku z vysílání a celé vysílání najdete už nyní v Klubu Porozumění.