PŘÍBĚH S „AUTOBUSY“?

Protože tento týden probíhá v hotelu Za Vodou ve Dvoře Králové první setkání 5. ročníku Akademie Umění Žít a Akademie Transformativního Koučinku, vysílala Kat Černá další část kurzu Je to tak jednoduché? právě z učebny tohoto hotelu.
Nebyla tam tedy sama – po celém dni stráveném v krásném společném prostoru jsme v 18 hodin přizvali i účastníky středečního kurzu.

Třetí dopis, který Mavis Karn napsala do své knihy Je to tak jednoduché – pro děti a bývalé děti, se jmenuje Příběh s autobusy.
Mluví v něm o tom, že nemusíme nastoupit do každého autobusu, který přijede.
I když nám třeba rodiče kdysi říkali, že musíme – protože přece od toho autobusy jsou…

Je to krásná metafora toho, co děláme se svým myšlením.
Často používáme, že jsme „naskočili na autobus“ – a stejně tak nevinně naskakujeme i na své myšlenky.

Nejde o to, že bychom naskakovali na každou, která nám přijde – většiny z nich si ani nestihneme všimnout.
Máme totiž kolem 60–70 tisíc myšlenek denně, a den má jen 86 400 sekund.
To znamená zhruba jednu myšlenku každou sekundu a půl.
A přibližně 90–95 % z nich se opakuje ze dne na den – drtivou většinu si ani neuvědomujeme.

Jinými slovy – hlava běží pořád.
Ale skutečně nové myšlenky, ty, které přinášejí vhled nebo změnu, jsou jen malý zlomek z celého proudu.

A teď zpátky k našim autobusům.
Myšlenky, o kterých mluvíme, jsou ty, kterým věříme.
Tak moc, že se v nich dokážeme úplně ztratit.
Protože v tu chvíli pro nás přestanou být jen myšlenkami – vidíme je jako realitu.
A tak na ně naskakujeme i tehdy, když nám neslouží.
Jen proto, že nevíme, že máme jinou možnost.

Kat během vysílání krásně přirovnala tento princip k tomu, jak nás rodiče nevědomky „učí“ už od dětství. Děti totiž nedělají to, co jim říkáme – dívají se na to, co děláme. Mají vrozený dar vnímání. A i když např. dvě děti budou vyrůstat ve stejném prostředí, každé vnímá realitu jinak.

UKÁZKA:

Proto není možné říkat, že nám rodiče něco předali. Fyzicky to ani nejde.
Jediné, co se skutečně děje, je to, že rodič „vysílá“, dítě přijímá, přefiltruje informaci skrze své vnímání a této myšlence uvěří – tak, jak ji vidí svým vnitřním zrakem.
A tím se pro něj stává skutečností.

Všichni bez výjimky máme v sobě dar – moudrost.
Je tichá, přítomná, na pozadí. A pokud ji zrovna neslyšíme kvůli hluku v hlavě, můžeme snadno uvěřit myšlenkám, které nás vedou tam, kde být nechceme.
Ale ta moudrost tam pořád je – a můžeme ji kdykoliv znovu zaslechnout. 

Naštěstí máme ještě jeden dar – pocity, které nám ukazují, jestli právě teď myslíme pro sebe, nebo proti sobě. O těch jsme vám psali v minulém týdnu. Ukázku z vysílání najdete ZDE, věříme, že v ní něco pro sebe zaslechnete.
Celou nahrávku už nyní najdete v našem Klubu Porozumění.