Přirozené naslouchání
Jedna z dovedností s největším vlivem na kvalitu života, osobních vztahů, výkonnosti v jakémkoliv oboru, který zahrnuje lidi, představuje schopnost naslouchat. Platí to pro manžele, šéfy, zaměstnance, učitele, terapeuty, policisty, rodiče…
O to více mě udivuje, jak málo mě toho o naslouchání naučili ve škole. Myslím, že máme velkou mezeru ve vzdělávání. A je to mezera, která velkou měrou přispívá ke konfliktům, rozvodovosti, neefektivitě a nespokojenosti v práci i osobních vztazích (o politické scéně nemluvě).
Mnozí si myslíme, že umíme naslouchat a dokazujeme to svou připraveností téměř doslova zopakovat, co nám bylo řečeno. Koneckonců o tom byla i značná část výuky ve škole. O schopnosti co nejpřesněji zopakovat slova vzdělaného učitele. Někdy dokonce slovo od slova.
Ale přes takto vytrénovanou schopnost pak slyšíme od svého partnera, že mu vůbec nerozumíme, jakkoliv dokážeme perfektně zopakovat vše, co nám řekl. V zaměstnání přichází vniveč stovky hodin práce, protože jsme se špatně pochopili a musíme začít znovu. A to navzdory tomu, že jsme se někteří z nás pokusili mezeru v klasickém vzdělávání doplnit absolvováním kurzů aktivního naslouchání. Naučili jsme se sledovat a analyzovat gesta a pak je zrcadlit (mirroring), sledovat častost používání klíčových slov a rozlišovat, zda je člověk spíše vizuálně, sluchově či pocitově orientovaný a pak tato slova zakomponovávat do vět. Odhalili jsme kouzlo Neurolingvistického programování, takže chápeme, jak působí slova na lidi a proč říkají to, co říkají. Neklademe uzavřené otázky, shrnujeme, co jsme slyšeli od druhého a mluvíme 3x méně, než posloucháme. Ale pořád to není ono.
Ale víte, co spojuje opravdu dobré profesionály v naslouchání s mým psem a s velmi malými dětmi? Není to to, co během poslouchání dělají, ale to, co NEDĚLAJÍ.
Totiž obvyklé naslouchání, jak jsem ho praktikoval dlouhá léta já, zahrnuje velké množství myšlení. Analyzování toho, co je řečeno, zhodnocení pravdivosti, kritického uvažování, přípravy otázek, nesouhlasu, argumentů, nalézání chyb a mezer ve sdělení druhého, vlastní příběhy, zážitky a vtipné poznámky. Býval to velmi hlučný proces, odehrávající se uvnitř mé mysli. A v průběhu toho kraválu bylo obvykle těžké zaslechnout hlubší podstatu sdělení, skutečné pocity v pozadí slov či doopravdy uvidět svět z pohledu mluvčího.
Bylo to jako když posloucháte hudbu v divadle a vedle vás sedí parta hudebních a divadelních kritiků, kteří vám v reálném čase neustále ucha řvou pojednání o jednotlivých akordech, tónech, nedokonalostech, přednostech i historických souvislostech hrané skladby, ale i o svých rodinných problémech a zapomenuté zapnuté konvici na čaj. Skrze ten šrumec je těžké zaslechnout hudbu samotnou, o zanechání nějakého hlubšího dojmu ani nemluvě.
Psi, malé děti ani skutečně dobří posluchači toto nedělají. Svoji pozornost věnují vám, a ne hlasu ve své mysli (malé děti a psi tam žádný hlas nemají, dobře naslouchající dospělí ho ignorují, což často vede i k jeho ztichnutí). Poslouchají vás stejně, jako poslouchají svou oblíbenou skladbu. Případné myšlenky nechají odplynout a vždy vrací svou pozornost k samotnému sdělení. Nechají se jím ovlivnit. Nestaví mu do cesty bariéry nesouhlasu. Nefiltrují skrze vlastní zkušenost. Slyší skutečně, co říkáte, a ne svoji vlastní verzi toho, co říkáte.
A to nejcennější, co díky takovému naslouchání vypluje na povrch, je propojení dvou bytostí. Spojení. Splynutí. Souznění. Protože to je to, po čem toužíme nejvíce.
Jasně že mnoho konverzací je čistě o předání informací (recept na vaření, čas odjezdu, nákupní seznam či pracovní pokyny) a k tomu je to školou vytrénované „naslouchání pro informace“ naprosto dostatečné. Ale pokud chcete mít plnohodnotný života a využít svůj plný potenciál a skutečně pomáhat lidem, tak s tímto typem naslouchání těžko vystačíte…
Hluboké naslouchání či naslouchání s čistou myslí je naprosto přirozené. Rodíme se tak, a i proto se děti rychle učí. Miminka komunikují beze slov, ani slovům nerozumí. Ale vnímají pocity a dokážou během pár okamžiků navázat tak hluboké spojení s druhou bytostí, které vykouzlí úsměv ve tváři kohokoliv, kdo není zrovna pohlcen kakofonií vlastních myšlenek.
Zkuste si to sami, jak je to jednoduché, přirozené a zároveň magické.
Najděte lidskou bytost a věnujte jí alespoň 10 minut plné pozornosti. Zeptejte se třeba, co je nového, čím si právě prochází, s čím se trápí. Neraďte, nekritizujte, nekomentujte. Jen poslouchejte. Pokud vám vyvstane nějaká otázka, zeptejte se. Buďte tam pro toho druhého, ale všimněte si, co to dělá i s vámi.
S láskou
Martin
P.S. Pokud vám je angličtina vlastní, koukněte pro inspiraci na celkem vtipné video https://www.youtube.com/watch?v=d45XTFv6lVo, které jsme s přáteli vytvořili před rokem.
