PROČ STAROSTI NEFUNGUJÍ

Dopis jedenáctý

V jedenáctém dopise jsme se podívali na to, proč si vlastně děláme starosti – a proč nám nikdy nefungují tak, jak doufáme.

Mavis ukazuje, že starosti nejsou projevem péče ani prevence, ale jen naučený zvyk, ve kterém sami sebe strašíme vlastní představivostí. A že čím víc se do starostí noříme, tím hůř vidíme skutečnost.

(Dopis pochází z knihy Mavis Karn Je to tak jednoduché, ze které vycházíme i v našem kurzu Je to tak jednoduché? od Porozumění mysli.)

Když Kat několikrát zopakovala větu, kterou Mavis v dopise zdůrazňuje – a která se během večera stala takovým malým majákem:

„Dělání si starostí zasahuje negativně do naší schopnosti odpovídat na situace – a tuto schopnost omezuje.“

…otevřelo to prostor k hluboké diskuzi.

Sdílení účastníků: když starosti převezmou otěže

V prostoru sdílení zaznělo několik velmi silných momentů, které všechny ukazovaly stejným směrem – že to nejsou situace samotné, co nás zahlcuje, ale to, co si o nich začneme myslet.

– Jedna z žen vyprávěla, jak naletěla podvodníkovi, který se vydával za její dceru. Během pár minut ji zaplavily obavy, představy nejhorších scénářů a pocit, že „musí jednat hned“. Přišla o peníze a až zpětně viděla, že reagovala na svůj šílený strach o dceru.
Vlastní myšlenky plné strachu jí zakryly možnost vidět jasně.

– Jiný účastník popsal, jak očekávání a starosti zužují jeho vnímání na jediný – většinou horší – scénář. Například i v běžných situacích, jako jsou vánoční trhy: místo aby si je užíval stejně, jako kdysi, když tam byl jako dítě, pozoroval jen, co všechno neodpovídá jeho představě.
V té chvíli nebyl přítomný, ale uvězněný ve vlastním očekávání.

– I další sdílení ukazovalo, že když se objeví strach o blízké, často nás přemůže právě to, co si myslíme, že se může stát. Tedy ne situace sama, ale naše vnitřní bouře.

A skrz všechny příběhy bylo vidět totéž: starosti nás odpojí od středu – od klidu, který jinak všichni dobře známe.

Když začnou blikat kontrolky

Padla metafora, která s celým tématem nádherně rezonovala.

Účastnice, která naletěla podvodníkovi, zmiňovala, že v tu chvíli ale věděla, že je něco špatně – jako kdyby seděla v letadle a měla před sebou panel plný blikajících světel. Přesto byl strach silnější.

Kat popisovala, že právě tak funguje mysl ve starostech: Sedíme u kontrolního panelu – a najednou se na něm rozbliká jedna kontrolka, pak druhá, třetí…, protože jedna obava aktivuje další, ty spustí další – a my už jen sledujeme, jak bliká celý panel…

A v tom zahlcení je snadné přehlédnout to nejdůležitější: že nejsme kontrolky, ale ten, kdo je pozoruje panel.

Když jsme v panice nebo v napětí, máme tendenci reagovat rychle, impulzivně, jen abychom ten hluk v hlavě utišili. Ale když se na chvíli zastavíme a podíváme „dovnitř“, zjistíme, že uprostřed toho všeho je pořád klidné místo, které se starostmi nedá narušit. A z něj pak přichází odpověď úplně jiného druhu – tichá, jasná, samozřejmá.

A často až tehdy vidíme, že kontrolky nebyly problém – jen signál, že jsme na chvíli uvěřili svému myšlení.

Metafora bubliny: když nás starosti obalí a my zapomeneme, kdo jsme

Kat pak popsala starosti jako mýdlovou bublinu, která se kolem nás vytvoří, když se začneme nořit do svých katastrofických scénářů. Bublina je křehká, nestabilní a všechno v ní působí naléhavěji, než ve skutečnosti je.

A když jsme uvnitř, ztotožníme se s obsahem své hlavy tak silně, že zapomeneme na to, kdo stojí uprostřed – ten klidný, tichý, pevný střed, který se nenechá rozhodit tím, co se v bublině právě odehrává. Respektive – myslíme si, že jsme tou křehkou bublinou a přestaneme být tím, kdo ji má možnost pozorovat. Když si starostí všimneme, na okamžik vrátíme zpátky do středu. A tam je vždycky jasno.

A právě v tomhle duchu zaznělo i poslední sdílení večera – možná to nejjemnější a zároveň nejhlubší.

Sdílení: Zdravotní komplikace a strach o blízkého člověka

Jedna z účastnic sdílela silný a velmi čerstvý prožitek, kdy šlo o zdraví jejího manžela. Popsala, jak rychle se v takových chvílích spustí lavina myšlenek, která člověka vtáhne do těch nejhorších představ – a jak snadno pak ztratíme pevnou půdu pod nohama.
A když akutní strach odezněl, přišlo uvědomění, které takové chvíle často přinesou: že mnohé věci, které běžně řešíme, jsou vlastně nepodstatné – a že to nejdůležitější je být spolu, být tady, být přítomní.

A na závěr… moje vlastní uvědomění

Uvědomila jsem si, že nežijeme život takový, jaký je, ale takový, jak ho vidíme, jak ho prožíváme (tedy směr zevnitř ven, na což poukazují tři principy).

Naše osobní mysl ve chvílích starostí vidí jen několik málo lineárních scénářů, které na sebe zdánlivě navazují. Jako kdyby nám nabízela pár „logických“ cest, které se ale nikdy nestanou, nicméně spolehlivě vedou k většímu tlaku a strachu – a z tohoto místa pak jednáme.
Jak může výsledek vypadat, to už jste si určitě zažili na vlastní kůži stejně jako účastníci našeho kurzu.

Pamatujete, jak zněl předmět pozvánky od Kat na toto vysílání? „Strávíte 92 % času starostmi o věci, které se nikdy nestanou…” Takže asi tak.

Nezapomínejte, že v nás působí i druhá, tichá síla – síla vhledů, síla uvědomění.

Když se malá mysl na chvíli zastaví, objeví se prostor, který je hlubší než všechny tyhle katastrofické scénáře. Z toho prostoru nepřichází starosti, ale jasnost. Ne reakce, ale odpovědi.

Když si ale právě v takové pro nás těžké chvíli připomeneme fungování mysli, starosti ztratí sílu – přirozeně. Nepotřebujeme je potlačovat, v přítomnosti nám dojde, že jim nemůžeme věřit.

A tehdy se znovu otevře prostor, odkud přicházejí jasné odpovědi na skutečnou situaci.

Starosti nefungují ne proto, že jsme právě od života dostali k řešení těžký úkol, ale proto, že se snažíme vymyslet řešení na něco, co není v naší moci – ať už je to svět tam venku, který nemáme možnost řídit, nebo naše vlastní představy, které byly vytvořené naší myslí.

Ukázka z vysílání níže, celé vysílání naleznete v Klubu Porozumění.