SMÍŘENÍ SE VŠEMI POCITY?

„Přesně to po vás všechny pocity chtějí! Přesně k tomu jsou! To je, panečku, aplikace!“ říká Mavis Karn ve své knize Je to tak jednoduché ve čtvrtém dopise – Smíření se všemi pocity.

Těmito slovy ukazuje na jednoduchý, ale hluboký fakt: když se zaměříme na sebenepříjemnější pocit v těle, přímo na ten vjem, začne se proměňovat v klid. Protože přesouváme pozornost – z prožívání myšlenky na pocit samotný. Přestaneme automaticky přikrmovat obsah myšlenky, který ten pocit vyvolal – a tím přirozeně slábne a mizí. Je to opravdu tak jednoduché.

Zde se můžete podívat na ukázku ze 4. dílu kurzu Je to tak jednoduché? – tentokrát s Katkou Fišerovou.

UKÁZKA:

Celý díl najdete v členské sekci Klubu Porozumění.

Katka zvolila pořadí dopisů 4 – 3 – a znovu 4. Záměrně. Každý dopis souvisí s každým a může nám přinést nové vhledy – v kombinaci s náhodně vybraným, nebo třeba jen tím předešlým či následným. Když si uvědomíme, na co všechno Mavis poukazuje, může se tím proměnit pohled na celý náš život.

Minulé vysílání (o metafoře s autobusy – dopis 3) probíhalo v prostorách Akademie Umění Žít a Akademie Transformativního Koučinku, kde se setkávají lidé, kteří chtějí vidět víc – pro sebe i pro svou práci s druhými. Byla jsem tam také.

Při jednom z cvičení jsme spolu otevřely téma autobusů a toho, co v nás během vysílání zarezonovalo. Moje kolegyně mi vyprávěla, jak se jí metafora líbila – začala vidět, že si s myšlenkami může hrát. Přeskakovat z autobusu na autobus (z myšlenky na myšlenku) a sledovat, kam ji který sveze. V očích jí jiskřila radost, lehkost, hra. A pak dodala, že může jet jakkoliv daleko.

V tu chvíli se její výraz změnil – s rozdílem pár vteřin. Slovo „daleko“ ji náhle vyděsilo. Mě rozzářilo.

Bylo krásně vidět, jak stejné slovo v každé z nás spustilo úplně jinou reakci a přineslo nám oběma rozdílný prožitek – ne proto, že by mělo samo o sobě snad nějakou moc, ale kvůli myšlence, kterou nám přineslo a které jsme v daný moment uvěřily. V jejím případě se objevil strach, že by se mohla dostat příliš daleko a nemusela by najít cestu zpět. Mě naopak napadlo, že čím víc se vzdalujeme – čím hlubší a těžší jsou naše pocity – tím dál jsme od sebe samých. Navenek to může vypadat velmi podobně.

Jenže právě ten moment mi přinesl vhled:
Ať jsme jakkoliv daleko, stačí si to uvědomit, vrátit se do přítomnosti a vystoupit. A v tu chvíli jsme doma – jakkoliv daleko.

Díky tomuto prožitku jsem si všimla, jak snadno se z hravosti můžeme propadnout do vážnosti. Naše mysl si sice před chvílí myslela, že si „jen hraje“, ale když naskočíme do autobusu, který se rovná myšlence, které opravdu věříme – hra končí. Dokud nám nedojde, že i tenhle autobus je „jen“ myšlenka. S jediným rozdílem: věříme jí. A pak stačí už jen jediné – všimnout si toho. A vystoupit.