
Středeční vysílání kurzu „Je to tak jednoduché“ se pomyslně skládalo z několika oddělených částí, ale ve výsledku šlo o krásně navazující bloky, které se objevily samy, aniž bychom museli cokoliv předem vymýšlet. Stačilo prolínání Katina povídání a sdílení ostatních účastníků.
Zajímavé bylo, že tentokrát sdíleli své vhledy muži – Jirka, Petr a nakonec Vlado.
Každý úplně jinak, ale zároveň všichni mluvili o tématech, která zná každý z nás:
– přemýšlení o tom, co si o nás myslí ostatní,
– pocit tlaku dělat věci „správně“,
– hledání své vlastní hodnoty uprostřed každodennosti,
– a občasná samota, která někdy jen volá po prostém lidském spojení.
Kat na jejich slova odpovídala s porozuměním. Ne skrze rady. Ne skrze techniky. Jen směrováním zpátky k sobě. K tomu vnitřnímu klidu, ze kterého odpovědi přicházejí samy. Vše prolínala vlastním sdílením, které jí v danou chvíli přišlo. Transformativní koučka se v ní prostě nezapře:-).
A protože půlku vysílání držela mužská energie, bylo krásné, že to na závěr svou ženskou jemností rozbila alespoň jedna z žen. Celé se to tím příjemně narušilo.
Četli jsme devátý dopis z knihy Je to tak jednoduché – Snaha přijít věcem na kloub se přeceňuje.
Mavis v něm píše:
„Kdykoliv jsem se snažila něco pochopit silou, většinou bez výsledku. Až když jsem snahu vzdala, věc se sama vyjasnila.“
Zmínila příběh o kamionu zaseknutém o most. Odborníci hledali složité řešení – rozebrat kamion, rozebrat most. A pak malé děvčátko řeklo mamince: „Mami, proč neupustí vzduch z pneumatik?“
Odpověď přišla od někoho, kdo neměl přílišné přemyšlení, jen to holčičku napadlo, protože použila selský rozum.
A Kat dodala:
„Kdybychom nechtěli pořád věcem přijít na kloub, abychom to mohli změnit tak, jak chceme my, nebylo by žádné utrpení. Žili bychom ve flow s životem, v téhle ohromné energii.“
Při příběhu holčičky s kamionem se mi vybavil vlastní zážitek.
Kdysi jsme se bavili s manželem a on mi povídal, že se stěhují provozovny a že je teď čeká vyklízení jedné z nich – a že absolutně netuší, kam přemístí vybavení kanceláří, dalších místnost – respektive všechny věci provozovny.
Kdybych se mu snažila radit, asi bych mu dávala tipy na sklady, garáže, kontejnery a bůhvíco dalšího. Takové to běžné, co by napadlo každého z vás.
Ale já jen naslouchala, protože to je jedním z pilířů transformativního koučinku, přestože jsem svého manžela neplánovala koučovat. Přišel s dokonalým nápadem – nakonec použili odstavené autobusy, které stejně z nějakých důvodů na linkách nejezdily. Tohle by mě v životě nenapadlo. A tak málo stačilo – naslouchat.
Kat nám připomněla jednoduchou, ale hlubokou pravdu. Mluvila o té vrstvě v nás, která není stvořena z myšlenek, z logiky, z minulosti ani z plánů. Jako metaforu použila vesmír, Zemi, Boha, zemské jádro a obal.
Povídání tak nádherně plynulo, že se nedalo ignorovat, jak dokonalá stvoření vlastně jsme – i když na to někdy zapomínáme a snažíme se mít věci pod kontrolou a tuhle ohromnou sílu přetlačit.
Na konci Kat připomněla známou větu Syda Bankse: „Jsme jednu myšlenku daleko od štěstí.“
Spekuluje se o tom, jestli jde o tu jednu myšlenku, kterou máme hledat, jestli je to vhled, kterému máme dát prostor, nebo jestli je to ta jedna myšlenka, která nám každou vteřinu právě „teď“ přebývá?
Kdo ví. Možná se tomu nesnaž přijít na kloub. Ať už tomu naše malé já rozumí jakkoliv, to velké v nás odpověď VÍ.
„Čím víc nás bude ve vyšší úrovni vědomí, tím bude tahle planeta zdravější a bude schopna vymyslet nová řešení. Proto mi transformativní koučink dává ohromný smysl.“
„Proto miluju transformativní koučink. Protože přesně tohle dělá – zvyšuje vědomí.“
– Kat Černá
Po těchto slovech jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že jsem před lety narazila na Akademii Transformativního Koučinku. Možná se to zvenku nezdá, ale tam uvnitř mi to změnilo život.
Ukázka z vysílání ZDE, celou nahrávku již najdete v Klubu Porozumění.
Přihlášky do Akademie Transformativního Koučinku můžete zasílat již nyní, od ledna bude vstup do akademie za super výhodnou cenu pro její předplatitele. Buď jedním z nich.