SUPERSÍLA

Kdo jsem já? Většina odpovědí zní: „Jsem já.“ A k tomu přidáváme vlastnosti, zvyky a přídavná jména, což vytváří naši identitu. To všechno pak začleňujeme do kontextu – okolností, situací a podmínek, a tím tvoříme příběh našeho života.

A právě příběh našeho života je to, co zajímá mnohé, že? Je to ta podstatná a zajímavá část, podle které nás lidé hodnotí a zařazují. Nakonec to ovlivňuje i to, jak sami sebe vnímáme. Jsme vlastně tím, jak nás vidí ostatní.

Už více než šest let se věnuji koučování. A veškerá zadání začínají příběhem. To je v pořádku, pokud se s tímto příběhem neztotožníme. Často se stává, že se tím ztrácíme a život nám utíká mezi prsty. Celé to závisí na tom bodě „Já jsem.“ Když tento bod považujeme za klíčový a uvědomíme si, že vše ostatní je podmíněný příběh, začneme příběhy odbourávat s lehkostí. Využíváme okolnosti, situace a naše získané znalosti ve svůj prospěch a udržujeme si nadhled. I když podmínky nejsou nejvstřícnější, nenecháváme se jimi pohltit.

A kde je naše skrytá supersíla? Právě v tom bodě „Já jsem.“ To je něco, co zůstává neměnné v průběhu času, něco většího než fyzické tělo nebo omezený lidský život. Nemá věk, nezestárne. A je to mimořádně inteligentní – více než my.

A neustále s námi komunikuje. Supersíla je schopnost zachytit tuto komunikaci, slyšet ji dříve než naše naučené návyky, okolnosti a příběhy. Logika nám na začátku často brání v tom, abychom intuici důvěřovali, protože se bojíme, že již nebude potřeba. Ale jakmile logika zjistí, jak skvěle intuice funguje a jak nám prospívá, pustí se a nechá se jí vést.

Byla s dcerou Toničkou na dovolené v Českém ráji. Stanovaly jsme a já jsem ji učila objevovat její vlastní supersílu. Nejlépe se nám to dařilo během hry Lodě. Bylo fascinující, jak dokonale rozpoznala hlas své intuice a trefila se na mé lodě. Jak našla odvahu jednat spontánně, bez strategie a přemýšlení? Viděla to na vlastní oči u mě. Několikrát jsem jí trefila lodě tak přesně, že mě jen překvapeně otázala: „Mami, jak jsi to dokázala?“ Odpověď byla vždy stejná: „Intuice.“ Stačilo na chvíli zavřít oči, a najednou jsem měla pocit vědění, kde jsou její lodě. 

Použila jsem vlastní inteligenci při ostatním – když se trefím jednou, zbytek lodi je okolo tohoto zásahu. Logika polevila otěže a nechala se vést. A nyní Tonička ví, že to jde. Učí se rozpoznávat intuici a důvěřovat jí. 

Myšlenka, že tuto supersílu máme všichni a můžeme ji kdykoli využít, abychom se nenechali pohltit příběhem našeho života nebo okolnostmi, mě naplňuje nadějí, nadšením a energií. Všichni jsme schopni použít supersílu předtím, než se nás zmocní příběh nebo okolnosti. Tím méně se budeme snažit ovládat vše, protože to stejně nikam nevede – jen k další frustraci.

Na závěr bych ráda citovala svého mentora Michaela Neilla: „Čím více se budete snažit věci nekontrolovat, tím více věcí do sebe začne zapadat.“ S využíváním intuice se vrátíme do našeho přirozeného rytmu – do stavu flow. Zpět do proudu samotného života, kde nekomplikujeme věci svými úmysly, nýbrž se řídíme podle intuice.

Už se nemohu dočkat kurzu, který plánuji na toto téma otevřít na podzim. Ale teď se vracím k rodině a hře Lodě. I po dovolené je to naše oblíbená hra. A jaká je ta tvoje?