🗓️ AKTUÁLNĚ: Mezinárodní summit NASLOUCHÁME SRDCEM v květnu v Praze. Více informací ZDE.

TOHLE PROSTĚ NEVYMYSLÍŠ

Pomáhala jsem připravovat webové stránky na dvě letní víkendové akce od Porozumění mysli, které se pořádají 2x do roka pro veřejnost, společné víkendové setkání od pátečního rána do nedělního odpoledne. Když jsou pro veřejnost, nějak mi ani nedošlo, že bych mohla jet taky (vždyť už jsem koučka).

V červenci jsem chtěla poslat mamku, ale asi to tak nemělo být. Domluvila si v tomto termínu nějakou venkovní zábavu s příbuznými, tak už jsem se jí pak ani neptala. Později mě napadlo, že bych vlastně chtěla jet, být součástí, jenže jsem měla mít v pátek ráno nahrávání podcastu u jedné kolegyně online podnikatelky, takže asi nic.

Jenže pak jsem si uvědomila, že tohle přece ještě neznamená, že musím zahodit celý víkend – rozhodla jsem se přijet alespoň později. Světe div se, vesmír mi to zařídil jinak. V úterý mi psala její asistentka, že připomíná zítřejší vysílání (tedy středeční) a mně došlo, že jsem se o nějaký ten den sekla. Potvrzovala jsem jí datum, ale nějak jsem si ho spojila s pátkem (ups). Tím bylo vše vyřešeno a v pátek jsem mohla jet hned ráno na setkání Porozumění mysli.

I kdybych se snažila sebevíc, tohle bych prostě nevymyslela. Všímej si zajímavých návazností, které jsem fakt nenaplánovala, přísahám :-).

Celé to začalo tím, že jsme grilovali a pak se sedělo u ohně. Já seděla vedle Kat. Měla jsem jeden vnitřní zásadní problém – že nejsem dost dobrý offline kouč. Jako vážně. Měla jsem pocit, že když jsem s někým online, tak mají transformativní rozhovory velký dopad, ale když s někým sedím někde tváří v tvář, tak mě nenapadá, na co se zeptat, nedokážu se uvolnit. Kat se zvedla a já šla za ní, že se jí zeptám, jestli si na to téma nechce se mnou sednout na transformativní rozhovor. Chtěla jsem jí ťuknout na rameno a v tom se mě zeptala jedna žena: „Míšo, ty jsi taky koučka, viď? Nechtěla bys mi dát koučink?“ A já řekla ano (no a umíš si představit mou hlavu – Bože! Teď se to provalí! Provalí se, že nejsem dobrý kouč! Vesmír je šprýmař, že?)

Téma této ženy bylo, že se bojí mluvit na veřejnosti. Čím více jsme si spolu povídaly, tím více jsme se dostávaly hlouběji a hlouběji za hranice naší mysli, kde se tento strach ztratil v pocitu klidu, lásky a pohody. Došlo jí, že když bude sdílet, může to pomoci někomu dalšímu, že nejde o ni. Objaly jsme se a mohly jsme pokračovat v zábavě s ostatními.

Asi je ti jasné, že i já měla jedno uvědomění – že mi moje mysl podsouvala něco, co není pravda. A já jí slepě uvěřila. Jediný rozdíl „teď a tehdy“ byl v tom, že teď jsme byly obě plně přítomné, ponořené v místě lásky, kdežto situace, která ve mně vyvolala můj problém (a je to už dávno), byla jiná – očekávalo se ode mě, že budu koučovat (3,2,1, teď – a já nechtěla zklamat. Jenže to zapříčinilo, že jsem ani na moment neopustila hlavu). Od začátku jsem se pořád hlídala, abych se ptala na co nejinteligentnější otázky (jsem přece kouč, tak abych u toho vypadala věrohodně). V čem byl ten rozdíl na hlubší úrovni? Tehdy to bylo o mně! Vůbec jsem nebyla přítomna. Byla jsem ve své hlavě a měla jsem pod kontrolou, na co se ptám :D. No prostě pravý opak, než jak má vypadat transformativní rozhovor. Asi nějaká slabá chvilka nebo co :-). Takže děkuji za tuto zkušenost.

Má to ještě pokračování…

Druhý den ráno za mnou přišla druhá žena (a teď se veřejně stydím, když píšu tyto řádky). Někde vzadu mě hryzalo, že já si tu akci zaplatila, tak proč tu mám koučovat, když jsem tu jako účastník a chci načerpat maximum. Zároveň jsou tu koučové, kteří jsou tu právě proto, aby koučovali a určitě si to neplatili??? (Kdybych teď mohla zahrabat hlavu do písku jako pštros, udělám to, ještě že na mě nevidíš :D. Mysl je někdy fakt mrcha, ne nadarmo se říká „ego“, ovšem začínám si všímat, že ego má naše osobní mysl, ne my ve své pravé podstatě – protože ze mě vylétlo okamžité ano na otázku, zda bych si s ní mohla sednout).

I tento druhý transformativní rozhovor měl zajímavý průběh. Po naší ranní dohodě, že si spolu sedneme, tato žena za mnou přišla ještě celkem dvakrát, kdy si tedy na ni udělám čas a já mezi řádky vyčetla, že je to pro ni opravdu důležité, že to hoří. Domluvily jsme se nakonec na poobědovou pauzu. Bavily jsme se o psychických potížích, se kterými se dlouhodobě léčí.

Povídaly jsme si a já po chvíli viděla, že je zavřená ve své hlavě a nechce se mnou ani na chvíli tento pro ni nebezpečný (v jejích očích pro ni bezpečný a známý) prostor opustit, abych ji odvedla jinam. Z neznámého a nevysvětlitelného důvodu mě však začaly napadat různé příběhy, příklady, přirovnání, které spolu absolutně nesouvisely (jako bych chtěla zabavit dítě a zkoušela, co by mohlo fungovat) a bylo vidět, že se jí ulevuje, že se u ní něco děje. Už nás svolávali, že začínáme a ona mi nahlas řekla něco jako: „Je mi jasné, že nemůžu chtít zázraky během takové krátké doby“. Objaly jsme se a šly jsme si sednout do místnosti.

Já seděla v první řadě, ale židli jsem měla pootočenou, abych viděla na ostatní. Ona seděla ve druhé řadě. Vždy začínáme sdílením, jestli nám po pauze přišlo něco nového. Za touto ženou se během minuty zvedla druhá, vzala do ruky mikrofon a sdílela, že přemýšlela, když odjela domů, proč tu s námi vůbec je, jestli se má za námi vrátit, jestli tam má být atd. A teď se najednou něco změnilo a má potřebu to s námi posdílet, povídala dál o svých pocitech.

V mém poli jsem sledovala obě dvě. Tahle mluvila a ta druhá před ní mlčky seděla, pokyvovala, chytala se za hlavu a plakala. Po tomto bloku za mnou přišla, objala mě a jen plakala. Někdy to nejsme my, kdo někomu jinému máme dát odpověď, kterou potřebuje slyšet, aby mu něco došlo. A já si uvědomila, že se potvrdilo i to z prvního dne, že i když se bojíme vzít do ruky mikrofon a sdílet na veřejnosti, je to fuk. Bát se můžeme, ale to neznamená, že to nemáme udělat. Není to o nás a možná ani my nejsme ti, na koho má mít naše sdílení dopad…

Dokonce tuším, že moje neplánovaná přítomnost na tomto víkendu měla dopad ještě na jednu ženu, která za pár dní poslala přihlášku do Akademie pro profesionály a lídry 2023/2024... Není skvělé mít v takovém rozhodnutí prsty, ať už vědomě nebo nevědomě?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů