🗓️ AKTUÁLNĚ: Mezinárodní summit NASLOUCHÁME SRDCEM v květnu v Praze. Více informací ZDE.

Vlak do stanice Svoboda

Analogie. Pomáhají nám představit si, jak asi funguje náš mozek, mysl. Procesy uvnitř si lze představit na procesech venku. Na procesech a situacích, které vídáme na vlastní oči pořád dokola.

Díky tomu si dokážeme uvědomit, co se v nás děje. Následkem může být to, že v danou chvíli, kdy jsme v procesech a naše mysl jede na plné obrátky, dokážeme ustoupit o krok dozadu a podívat se na ten celý proces (situaci) z nadhledu. 

Zde je příklad:

Představme si, že myšlenky jsou vlaky. Sedíme na větším vlakovém nádraží a čekáme na ten náš vlak. Víme, kdy přijede, víme, kam jede, jsme v klidu a těšíme se, až tam dojedeme a někdo se dokonce těší na cestu samotnou. 

Najednou si všimneme jiného vlaku, který nádražím také projíždí.

Vlaku (myšlence) je jedno, kdo do něj nastoupil. Je jedno kolik veze cestujících a je mu úplně jedno, zda v něm cestujeme právě my. On by jel, i kdybychom v něm nebyli. Jinými slovy, vlak si jede po své ose nezávisle na nás.

Nicméně každý vlak (stejně jako člověk) se rád ukáže v plné kráse a chce nás zaujmout, dělá mu to dobře. Projede kolem nás velkou rychlostí, aby dokázal svou sílu a energii. Nebo naopak pomalu, abychom ho dokázali poznat do detailu, celého si ho prohlédnout. A nebo se přímo před námi na nástupišti zastaví, otevře dveře a láká nás dovnitř. Vlak zkouší všemožné fígle a triky, jak na sebe upozornit a zaujmout. 

Přes všechny dokonale promyšlené fígle a triky však vlak nemá jednu důležitou vlastnost -neumí nás sám nabrat a posadit k sobě do sedačky. Ten jediný, kdo tuto sílu má a touto vlastností disponuje, jsme pouze my.

My sami jsme rozhodující činitel, který rozhodne, zda se zvedneme z lavičky na nástupišti a do vlaku nastoupíme. My jediní si volíme, kdy a do jakého vlaku naskočíme. 

My jediní umíme zadat povel svým nohám, aby se napřímily, zvedly naše tělo ze sedu do stoje a “pravá-levá-pravá-levá” až do vlaku. 

Zkus, až někam pojedeš vlakem, přijít na nádraží dřív a všímat si, jak dokážeš pouze koukat na vlaky, které nádražím projíždí. S vědomím, že čekáš na ten svůj vlak – na ten vlak, na který máš koupený lístek. Na ten vlak, který víš, kam a kdy jede. Zkus si všimnout, že je na nádraží vlaků hodně, ale ty můžeš počkat na ten správný. V takovém vlaku je cesta cílem. 

A nebo?

A nebo si zkus představit opak. Čekáš na svůj vlak a najednou na nádraží přijede jiný. Líbí se ti a aniž by to bylo vědomé, nasedneš. Proč? Protože se ti líbil, zaujal tě tím, jak vypadal a hlavně tím, že projel kolem a připoutal si tvou pozornost. 

Vlak ani nedojede do další stanice a my najednou koukáme, že jsme v protijedoucím vlaku. Ani nevíme jak se to stalo, kam vlak jede, ani kde zastavuje. Nicméně se nám líbilo, že byl rychlý a zajímavý.

Protože ten, ve kterém sedíme, už jsme si celý prošli. Ale ten další po chvíli taky už známe (víme, kolik má vagónů, WC, zda má kupé nebo otevřený prostor pro sedačky v řadách). Tak se stane, že přeskočíme (naší supersilou) do jiného vlaku. A skoro nebo úplně zapomeneme, že máme v ruce lístek s místenkou na vlak z nádraží, které ani nevíme, kde je, protože sami nevíme, kde právě na mapě světa je vlak, v kterém sedíme teď.

Je to vtipná představa, jak se matrixovou superschopností přesouváme mezi jedoucími vlaky. Můžeme se tomu spolu zasmát, ale jak dlouho myslíš, že vydržíme takhle přeskakovat? Chvíli je to zábava, ale po chvíli se nám zasteskne po klídku a pohodičce, kterou jsme mohli mít, kdybychom počkali na ten náš původní vlak. A hlavně, už bychom dávno byli v naší původní cílové destinaci.

A víš co je na tom nejkrásnější? Oboje je naprosto v pořádku. Můžeme si lítat mezi vlaky, stejně tak si můžeme počkat na ten náš. Vždy hraje pro náš prospěch to, když oboje děláme vědomě: „Uvědomujeme si, že právě teď přeskakujeme z jednoho vlaku (myšlenky) na druhou“, „uvědomujeme si, že právě čekáme na svůj vlak (jsme věrní své myšlence / záměru)“.

Nikdo neví, co je právě pro Tebe to nejlepší. Víš to jen ty. Svou cestu si nacházíme všichni sami a i když je odlišná od cest ostatních, je to ta „naše cesta“ a ta je ta nejlepší pro nás v daný moment. 

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video
Lucie
Věřím, že všichni víme, jak žít svůj nejvyšší potenciál. Víme jak se sami vyléčit, jak žít v hojnosti a jak být šťastní. Vše je v nás, jen si na to potřebujeme vzpomenout a najít cestu zpátky k sobě.
Komentáře
  1. Iveta Skrivanova napsal:

    Skvělá metafora, děkuji za ten článek..je krásně názorný 🙂

  2. Břetislav Chlup napsal:

    Příjemný článek a hlavně pravdivý.

  3. Drahomíra Blažková napsal:

    Dobrý nápad, pěkný článek.
    Drahomíra

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů