Všichni už to máme v sobě

Mnozí z nás už v životě požádali o pomoc někoho kvalifikovanějšího: kamaráda, rodiče nebo své děti. Pomoc s tím, co máme se sebou dělat, kudy máme jít, jak se na věci dívat, či jak změnit obecný přístup k životu. Často navštívíme psychology, terapeuty, kineziology, kartářky. Pokud jsou dobří, pomohou nám a my se pak cítíme lépe. Náš život nám dává smysl, máme větší pochopení pro sebe i ostatní, vidíme svět trošku z jiného úhlu a třeba uděláme i kvantový skok a změní se nám celý život. Je velmi vhodné a potřebné v určitých chvílích navštívit kouče, odborníky, terapeuty a třeba i maséry. Jsou chvíle, kdy si vůbec nevíme rady a být v přítomnosti někoho, kdo nám naslouchá, kdo se nás ptá a kdo je tu pro nás, je přesně to, co právě potřebujeme.

Čím to je, že nám vždy pomůžou? Mají toho hodně nastudovaného, naslouchají, znají postup, jaké otázky dávat, vnímají naší řeč a tělo… Všimla jsem si, že si často na své otázky pod jejich vedením odpovím sama. Nebo že je něco (na základě mého povídání) napadlo a mně to sedlo jak zadek na hrnec.
Odkud přišly všechny ty aha momenty? Z nás samotných. My máme totiž všechny odpovědi na vše, co se nás týká. Je to uložené v našem těle (proto kineziolog či masér může číst z odezev našeho těla) v našem vědomí.

Návštěvy u těchto pomocníčků jsou pro někoho potřeba, pro někoho nutné a pro někoho ne. Jakýkoliv přístup k nim je v pořádku. Hlavní je uvědomit si, že my všechny odpovědi máme v sobě a oni jsou jen nástroji. Nástroji k tomu, abychom našli cestu sami k sobě. Může nám to trvat rok, deset let i celý život. A to je úplně v pořádku. Každý jsme na své cestě a musíme se tu vypořádat s naším životem sami. Jen je vhodné mít v pozadí myšlenku toho, že ten naproti nám není kouzelník, který si to vyčaroval z kouzelné hůlky, jen nás vnímal, poslouchal a naladil se na nás. To samé postupně můžeme objevovat v sobě.
Můžeme se dívat hlouběji a odpovídat si na otázku: je to pravda? Můžeme si neustále všímat, kdy žijeme v představách, minulosti nebo budoucnosti a kdy jsme v přítomném okamžiku. Dokážeme to sami. Je nám to vrozené: mít vhledy a být duševně v pořádku.

Často se soustředíme na to, co se nám nedaří, na naší nemoc, na horší vztahy. Ale buďme si vědomi toho, že kterým směrem se díváme, z toho přicházejí odpovědi.

Proto buďme na sebe milí, láskyplní… takoví, jací jsme k ostatním lidem, nebo našim mazlíčkům. Milujme se stejně jako naše čtyřnohé miláčky, chovejme se k sobě, jako k lidem, které z celého srdce milujeme. Nikdo to za nás neudělá. A nejvíc, co si můžeme z tohoto světa odnést je právě láska k nám, která skrze nás zářila na všechny kolem. Naše otevřené srdce, které zasáhlo všechny kolem nás a probudilo úsměv, či chuť k životu.

Třeba když jsme v tramvaji, zkusme se jen tak usmát na někoho vedle nás. Nebo se s ním pobavit, jak se má, nebo že je dneska opravdu horko. Můžeme naslouchat v plné přítomnosti, ptát se a sami cítit sílu, kterou to přináší nám, když jsme tady a teď. Můžeme zlepšit druhému den a třeba mu i zachránit život. A hlavně, zlepšíme i sobě den, protože jsme do našeho otevřeného srdce přijali úplně cizího človíčka.
Možná, že toto je cesta, jak si tady navzájem můžeme být všichni terapeuty, kamarády, posluchači a měnit svět kolem sebe i v nás k lepšímu a příjemnějšímu žití.