ZA HRANICE POSUZOVÁNÍ

Za hranice posuzování – trefný název pro poslední díl kurzu Život bez hranic. Poslední díl byl transformativní koučink v přímém přenosu. Čím bylo toto sezení zajímavé? Měli jsme možnost být jeho součástí jako pozorovatelé.

Naším úkolem bylo: sednout si, vypnout kameru, být přítomni, naslouchat, neposuzovat, nehodnotit a na konci – neradit.

Víš, vůbec nezáleží na tom, co nás při sledování napadne ohledně koučovaného. V daný okamžik totiž nemají kouč a pozorovatel stejný úkol. Kouč říká, co ho napadne, na což reaguje koučovaný. Kouč ukazuje směrem ke třem principům a koučovaný se dívá, co na základě toho vidí. Vše se odvíjí v přítomném okamžiku a v tichém prostoru v nás. Pozorovatel je s nimi v tomto prostoru také, ale nikdy do rozhovoru nezasahuje. Pouze sleduje a naslouchá.

Pokud si všimneme, že máme silné nutkání něco poradit (protože jsme například zažili podobnou situaci), máme jediný úkol – uvědomit si, že nám v hlavě běží vlastní scénář a že nejsme přítomni, nenasloucháme. A zase se vrátit zpět.

Může se ale stát, že máme náročný den a plnou hlavu. Pak se od svých myšlenek nemusíme dokázat oprostit ani při pozorování. Pokud si neuvědomíme, že jsme uvězněni ve svém myšlení, nedostaneme se do přítomného okamžiku a nenasloucháme. Jak to poznat? Myšlenek si nevšimneme, ale pocitu ano. Cítíš se špatně? To je jasná zpráva – rada od života, že se máš na myšlenky vykašlat a být přítomen/přítomna.

Pokud nám v hlavě neustále běží nějaká situace, možná nám až po koučinku dojde, že jsme pozorování vlastně vůbec nebyli přítomni. Pak si žádnou odpověď neodneseme. Odcházíme, s čím jsme přišli.

Většinou se naštěstí stane, že se necháme vtáhnout do prostoru a přestaneme se věnovat tomu, co nás během dne tak moc zaměstnávalo. Jsme plně přítomni. A možná si odneseme odpověď, kterou potřebujeme zahlédnout.

Pointa celého pozorování spočívá v tom, že když si položíme otázku, obvykle na ni dostaneme odpověď. Jak? Skrze vhled. Pokud jsme plně přítomni pozorování, koučovaný není jediný, kdo zažívá vhledy – má je i pozorovatel a dokonce i kouč. Sama jsem zažila nádherné vhledy v roli koučovaného, kouče i pozorovatele.

Pokud při pozorování děláme něco jiného (např. máme koučink zapnutý na pozadí, ale zároveň odepisujeme na e-maily nebo sledujeme televizi), naše mysl je neustále zaměstnaná a nemáme prostor se uvolnit. Myšlenky nepřestanou běžet tak, jak by bylo potřeba.

Nedávno se mi něco takového stalo při sledování intenzivního koučinku, který vedla Kat Černá. Uvědomila jsem si, jak jsem se sama chytila do vlastní pasti. Hodnotila jsem, kde se koučovaný nachází, až mi najednou přišel vhled – že mi nepřísluší nic hodnotit nebo komentovat. Že se mám spíš dívat, co nového a čerstvého přichází ke mně. Vím to, a přesto jsem měla v tu chvíli své slepé místo. Naštěstí ne dlouho.

Musela jsem si nejprve všimnout.

Co se stalo vzápětí? Zasmála jsem se sama sobě. Proč jsem měla tak silné nutkání zaklepat klientovi na rameno a říct: „Otevři oči, nevidíš, jak ses zamotal ve svém myšlení?“ Moudrost to udělala mně, zaklepala na to moje. A najednou se pozorování stalo lehčím. Tíha ze mě spadla a přišly mi vhledy pro můj vlastní projekt.

Když jsme připraveni naslouchat, dostáváme odpovědi na své vlastní otázky – ať už se ptáme na cokoliv. A právě proto stojí za to přijmout na chvíli roli pozorovatele a jen naslouchat. Nic víc se od nás totiž neočekává.

Staň se pozorovatelem a všímej si vhledů určených jen tobě 🙏. Pak je s námi můžeš posdílet třeba tady v komentáři.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa