Do konce února 25% sleva na 5. ročník Akademie Transformativního Koučinku. Více informací ZDE.
Středeční vysílání kurzu Život bez hranic bylo výživné. Opět ho vedla Kat, ale tentokrát měla hosta – Martina Jotova. Tématem bylo Za hranice vztahů. Pokud chceš bádat v oblasti vztahů, doporučuji se registrovat a pustit si záznam.
Všimla jsem si, že když se chceme dostat „za hranice“, musíme skutečně být ochotni opustit místo, ze kterého jsme se na dané téma dívali kdykoliv předtím (aspoň na chvíli). A využít skulinku, která se vytvoří, aby nám moudrost mohla přinést něco nového v podobě uvědomění.
Dá se říci, že vztahy jsou jednoduché, dokud je nezačneme komplikovat – dokud „vztahy“ nekontaminujeme naším osobním myšlením. Existuje totiž ještě hlubší úroveň vztahů (a budou přibývat další a další úrovně uvnitř tebe, pokud budeš bádat tímto směrem).
Vztahy jsou ve společnosti dost oblíbeným tématem. Vztah můžeš mít s kýmkoliv a s čímkoliv. Tvůj život tak hodně ovlivní to, co pro tebe znamená slovo „vztah“, a jak pevné hranice pro tebe má.
Na vztahy se můžeme dívat objektivně a subjektivně. Dá se vzít nějaký vzorek lidí a sledovat jejich chování – z toho pak vytvořit techniku, která se aplikuje na ostatní a může jim samozřejmě pomoci. Jenže co když existuje ještě hlubší úroveň – ta subjektivní, která se nedá ničím měřit? Pojďme se podívat hlouběji a jen sleduj, co ti k tomu přichází. (Něco v tomto duchu zaznělo na vysílání a mně se ta myšlenka líbila, proto ji tu zmiňuji.)
Ve vztazích hraje velkou roli naslouchání a přítomnost. Nemluvím o poslouchání jedním uchem sem a druhým ven, ale o skutečném naslouchání – z místa lásky, bez hodnocení, bez souzení, bez vzpomínek či chování v souvislosti s mými vzpomínkami, bez vlastních myšlenek v přítomném okamžiku. A to není vždy jednoduché. Nemluvím o fyzické přítomnosti (že tam jsem), ale o přítomném okamžiku bez jakéhokoliv myšlení.
Když prozatím zůstanu u vztahu jeden k druhému…
Často se děje (i mně), že když začne někdo mluvit (mamka, manžel, ségra atd.), ihned mi hlavou běží můj názor. A to se nám děje, dokud nezažijeme, že naslouchání je něco jiného. Každý máme svůj vnitřní svět a komunikujeme spolu pomocí slov. Nasloucháme-li s čistou myslí – tedy bez toho, abychom si cokoliv mysleli, hned hodnotili a doplňovali (protože to se od nás v tu chvíli vážně neočekává) – vznikne prostor pro vhledy na obou stranách a propojení na hlubší úrovni.
Tedy paradoxně se můžeme propojit i s někým, s kým jsme do té doby žádný vztah neměli.
Na Akademii Transformativního Koučinku bývá na prvním živém setkání krásné cvičení, kdy si lidé jen hledí do očí – beze slov. Zažila jsem nejedno takové cvičení, kdy se přede mnou střídaly oči ostatních účastníků. V jednom okamžiku se mi začaly oči ztrácet, stala se z nich „brána do duše“. Bylo to nádherné.
Dokonce jsem se pak i zastyděla. (Je normální, že jakmile někam přijdeme, hned si o lidech něco myslíme – ten je takový, ten makový… no prostě „skvělá“ lidská vlastnost – myšleno ironicky.) A po tomto cvičení jsem si o lidech přestala cokoliv myslet. Jejich duše, jako metafora pro společný prostor, mohu-li to tak pro tuto chvíli nazvat, byla krásná.
Tohle je moc důležité. Pro transformativní kouče dokonce základ. Protože zažít si to, že ti někdo opravdu naslouchá, nehodnotí tebe ani to, co říkáš; neradí ti, co bys měl/a dělat, nebo dokonce, že musíš něco udělat… to je ve společnosti vzácnost.
A tohle všechno má dopad na vztahy. Vztah je něco, co existuje ještě předtím, než se ho pokusíme začít budovat. Protože jakmile si o něm začneme něco myslet, už ho tím „kontaminujeme“. Je to krásný výraz, použitý Sydney Banksem, který přišel s metaforou života – Třemi principy, když mluvil o našem osobním myšlení.
Vztah je tvořen osobními zkušenostmi lidí, jejich myšlením, vzpomínkami, touhami, sny a přáními. Na vztah si nemůžeme sáhnout – je tvořen jen a jen našimi myšlenkami. Na hlubší úrovni se slovo „vztah“ začíná ztrácet a přestává dávat smysl.
Když se dotkneš hlubší úrovně…
To všechno může vést k tomu, že budeš vycházet s lidmi, se kterými nikdo nevychází, můžeš porozumět těm, kteří se ostatním zdají divní, můžeš milovat někoho, i když ostatní nechápou proč… Ano, to všechno je možné.
Pokud někomu dáme „nálepku“ přídavným jménem, je to pouze na úrovni myšlení. Chování taktéž vychází z myšlení. Jenže když se bavíme o hlubší úrovni, ta je až za myšlením. Počet myšlenek za den neovlivníme, jejich obsah také ne. Co je ale dobré vědět – nálepku dáváme podle „typu emoce“, která je naším vnějším vyjádřením našeho vnitřního pocitu. Pocity se vážou na myšlenky, kopírují je. Tedy počátkem všeho je naše myšlenka. Čím více se budeme dívat hlouběji, tím méně myšlení, a o to víc jiný obsah bude přicházet – a bude se to dít samo. Není třeba se snažit změnit myšlenky nebo bojovat s pocity. Nech je jen odeznít.
Je zajímavé, že člověka, který pláče, obejmeme, ale člověku, který křičí, se vyhýbáme. A přitom třeba také jen potřebuje pochopení a obejmout. Možná pak i jeho životní postoj změní… zevnitř.
Nemusíme začínat ani “nejprve u sebe” a roky se snažit o svůj osobní rozvoj. Když pochopíme tento princip, propíše se nám do všech oblastí naráz – a nikdy už nic nebude stejné.
Toto pochopení může naprosto změnit tvůj vztah k partnerům, rodičům, dětem, lidem v práci, na ulici, ke zvířatům, majetku, penězům, byznysu atd.
Objektivním pohledem jsme odděleni a máme k lidem, zvířatům či věcem vztah. Subjektivním pohledem existuje jednota, kde něco jako „vztah“ naprosto mizí. V tomto prostoru za myšlením, za intelektem, za egem není žádné myšlení – jen pocit. Pocit jednoty. Nádherný pocit propojení. Tedy nejen, že se změní tvůj vztah k druhým, ale také vztah druhých k tobě.