CHYBĚJÍCÍ ČLÁNEK – ÚSMĚV

Vracím se v čase. Máme dva týdny do Summitu The Listening World – Nasloucháme srdcem 2024 a já už spím o dvě hodiny denně méně, než jsem v poslední době zvyklá. A cítím to. Lidé mi skládají komplimenty, že vypadám mladě na svůj věk. Co říci – mám fakt dobré geny a filtr na Zoomu 😀, ale dneska by mi kompliment nedal asi nikdo. Začínám být unavená. 

A přesto se chystám pracovat zase až do noci, protože mám fakt dobrý důvod. Setkám se s dvěma vzory a úžasnými lidmi. Bohužel, dr. Dicken Bettinger i dr. Mark Howard bydlí v časovém pásmu o devět hodin pozadu od středoevropského, takže mých osm hodin večer je pro ně teprve rozjezd dne. Budeme se připravovat na společný panel v rámci Summitu a moje novinářské choutky ožívají – chtěla bych objevit něco velkého prostřednictvím úžasných otázek. 

Na konci našeho rozhovoru, jehož výsledkem je záznam, mi Dicken odpovídal na otázku: Jak by si člověk měl vybrat svého učitele nebo průvodce, případně terapeuta nebo kouče? Dicken: “ Kat, Syd Banks má ve své knize Missing Link o této věci celou kapitolu.”

Sáhla jsem za sebe do knihovny. Missing Link mi poštou z Ameriky přistál v rukou asi jen 2 měsíce před tím. Ani jsem ho nestačila otevřít. A teď jsem ho otevřela a rovnou na té kapitole, o které mluvil Dicken. Všechny nás zamrazilo a pak jsme se začali smát. Taková synchronicita není náhodou. 

A tak jsem se poté začetla do knihy Missing Link (v češtině ji zatím nesmíme vydat, ale asi by se jmenovala Chybějící článek). A narazila na část, která v překladu říká: 

Jak nádherně jednoduché pojmenování našeho denního života. Nemůžeme vidět nic jiného, nemůžeme cítit ani žít nic jiného, než dualitu. Je to náš úděl. Ale je naší možností si to uvědomit, že vše je jen iluze dvojího. Odděleného. Já a oni. My a ostatní. Moje a jejich. Můj život a ostatní životy. Ve skutečnosti jsme jednou energií, jednota bytí. Což je jednodušší spatřit ve vyšší úrovni vědomí. To zní dost vznešeně – takže od bloncky pro ostatní: Když jsem v klidu, více si uvědomuju. A zároveň vidím, že život je iluze v mnoha ohledech. A já svět vidím jakoby s nadhledem – jsem vtipná, neberu si věci osobně, pomíjím jízlivost a podobné věci. 

A víc se směju. Právě jsem četla v knize Radikální intuice, že úsměv je základem propojení se s vyšší úrovní vědomí. Podle autorky si máme cvičit náš výraz ve tváři i v momentech, kdy se “nehlídáme”. Abychom zbytečně nepadali do myšlenek, které nás trápí. Takže do odděleného světa, do duality. 

Úsměv jsme konec konců dostali do vínku od přírody a jsem jedni z mála tvorů, kteří ho umí udělat. Už malé děti nás absolutně dostanou do kolen, když se na nás poprvé usmějí. My tím můžeme oblažovat všechny kolem sebe, ale hlavně, sami sebe. 

Na závěr přikládám část mé oblíbené show Přátelé, kde se Rachel s Rossem snaží, aby se jejich holčička Emily usmála. Snad to dnes vykouzlí úsměv na tváři i tobě.