ZA HRANICE SMRTI

Posledních pár týdnů se s Kat Černou v kurzu Život bez hranic díváme Za hranice. Předposlední lekce kurzu měla být o otázkách a odpovědích, co kdo přinese, ale v záloze bylo téma: Za hranice smrti. A protože toto téma naše účastníky zajímalo, zůstali jsme u něj celé vysílání. Záznam si můžeš už teď pustit v členské sekci, pokud jsi registrován/a. Zaznělo mnoho krásných sdílení od lidí, kteří se rozhodli tomuto tématu otevřít. Opět to bylo neskutečně hluboké.

V týdnu mi kolegyně Lucka poslala obrázek pro tento páteční blog a mně došlo, že vlastně budu muset napsat blog na téma Za hranice smrti 😯. A ano, Kat měla pravdu, když psala v úterním e-mailu, že je to téma, o kterém se mnoho lidí bojí mluvit. Asi patřím mezi ně, ale zkusím to.

Možná je to právě proto, že když někoho ztratíme, je nám po něm smutno a ten smutek nás bolí. A my nechceme tu bolavou ránu v srdci otevírat znovu a znovu, protože to bolí při každé vzpomínce, takže se logicky vyhýbáme bolesti (a tedy i tématu jako takovému).

Když někoho ztratíme, bolí to, strašně moc to bolí. Za svůj život jsem zažila dvě velké ztráty. 

V lednu 2019 jsem ztratila jednu z mých nejbližších kamarádek, nebylo jí ani 35, nechala tu dvě malé děti a manžela. Na jejím pohřbu jsem si uvědomila, že mě doprovodila na mé cestě, když jsem se o čtyři měsíce dříve vdávala a já jsem se s ní šla rozloučit při cestě na druhý břeh. Dodnes si pamatuji, když mi přišla sms z jejího telefonu “pro kamarádky”, kterou psal její manžel, že nás navždy opustila. Ta bolest, kterou jsem cítila, byla neskutečná. Nemohla jsem ani dýchat, úplně jsem se dusila. Došlo mi, že ji už nikdy neuvidím, bylo to hrozné, ta bezmoc. Život jde dál a já na ni s láskou vzpomínám. Při vzpomínce to stále bolí a asi nikdy bolet nepřestane. Na druhou stranu, právě díky vzpomínkám, je tu se mnou a svými blízkými, kdykoliv chceme. 

V únoru roku 2022 mi zemřel tchán, manželův tatínek. Už okolo Vánoc mi přišlo, že mu není úplně dobře, ale myslela jsem, že má jen nějakou chřipku, spletla jsem se. Po Vánocích zjistil, že mu nezbývají ani dva měsíce života. Zmohla jsem se jen zeptat: “Co nám to děláš”? Opět stejná bezmoc, jako tři roky předtím. A když odešel, uvědomila jsem si, že pokud ho něco, cokoliv předtím trápilo, bylo to najednou pryč. Jen naše bolest opět zůstala.  

Všimla jsem si něčeho společného u obou dvou. Nevím moc, jak to popsat, ale přišlo mi, že když ví, že to přijde, cítí vnitřní klid. Přijde mi to jako nějaká “fáze smíření”, i když jsem si ji teď vymyslela. Není to okamžik, kdy se o tom dozví, ale když se s tím smíří. Asi to teď nedokážu popsat jinak.

Což se o nás, pozůstalých, říci nedá. A je úplně jedno, jakou úroveň vědomí o smrti máme, i přesto, že na intelektuální úrovni tomu rozumíme, bolí to a je v pořádku si ten bolestivý pocit prožít a nesnažit se být hrdinou či hrdinkou, že nesmíme plakat a nesmí nás to bolet. Kdepak. Prožijme si to, i to k odchodu patří.

Když je ztráta psychicky nesnesitelná, častokrát si hledáme důvody, proč ten člověk musel odejít a snažíme si to logicky „omluvit“. Dává nám to smysl. A hlavně, je to možná jediný způsob, jak se s tím dokážeme v danou chvíli vyrovnat, ať už to tak je nebo není. Tedy i to je v pořádku. Moudrost ví, jak nás v daný moment ochránit, abychom se z toho nezhroutili.

Přemýšlela jsem nad tím, proč se smrti bojíme. Možná právě proto, že už o tom umíme přemýšlet a nevíme, co nás čeká. Nemáme rádi neznámo. Ale samozřejmě nás tíží i jiné věci, ve světě formy, třeba že tu po sobě někoho zanecháme nebo že jsme nestihli všechno, co jsme chtěli udělat. Když jsme přišli na svět, tolik myšlení jsme kolem toho neměli, protože jsme žádné neměli 😉…

Asi to teď vnímám mnohem více. V loňském roce se mi narodil syn Vojtíšek. Uvědomila jsem si, že přišel “odnikud”, najednou tu prostě byl. Dlouhé chvíle očekávání na sále a najednou jsem ho měla na hrudi. Srdce mi chtělo vyskočit, jak jsem byla šťastná. Pro něj to byla brána na svět. A přesto, že nikdo z nás neví, co je před životem a po něm, tušíme, že tam je něco, čeho se nemusíme bát. A něco mi říká, že jeho dědeček prošel podobnou bránou zpět domů. Třeba nám Vojtíška dokonce vybral a poslal, protože jsme na něj tak strašně moc dlouho čekali. Kdo ví…