ZAPOMENUTÉ ŠTĚSTÍ

Jeli jsme o víkendu s manželem v autě a já si vzpomněla na jednu konkrétní besedu z cyklu Tvoříme šťastnější Česko. Pokaždé je řečníkem Martin Jotov. Jako hosté bývají Honza Rak a Honza Vojáček + jeden host se mění (Martina prý tyto besedy hodně baví a já se mu nedivím, mě taky 😊 – a to jsem jen posluchač). Manžel jel se mnou, udělali jsme si výlet do Jablonce. Beseda, na kterou narážím, byla s Jirkou Ledvinkou. Předtím jsem ho neznala, ale utkvělo mi v hlavě jeho vyprávění, kdy mu někdo z klientů svěřil, že by chtěl být šťastný a není – a on řekl: „Tak buďte“. V první chvíli mě to rozesmálo a ve druhé napadlo: „To je tedy rada za všechny prachy, protože to není tak jednoduché“. Ve třetí chvíli přišla jiskřička myšlenky – „Ale… co když je?!? Co když to tak jednoduché opravdu je?“ Pak to zcela zásadně mění hru života.

Ale vraťme se zpět. Tahle debata v autě nevznikla náhodou, ale v návaznosti na naši pár let starou vzpomínku. Vybavuji si totiž okamžik, kdy jsme spolu s Hynkem (mým manželem) začali chodit a co se stalo pár týdnů poté. Jela jsem ti takhle tramvají a řešila aktuálně nějaké potíže v bytě, který jsem právě pronajala po přestěhování do Prahy. Byla jsem v tom problému až po uši a volala jsem partnerovi, abych mu to dlouhosáhle a zajímavě povyprávěla. Byla jsem z toho dost v háji, co ti budu povídat. Měla jsem PROBLÉM – a potřebovala jsem ho VYŘEŠIT.

Co bys očekával/a z druhé strany? Co (si myslíš, že) v tu chvíli potřebuješ? Možná stejně jako já – posluchače, abych se mohla „vyblít“ (prosím za prominutí, výstižnější výraz mě nenapadl). Na druhé straně se ze sluchátka ozvalo: „Já žádné problémy nemám a než jsme spolu začali chodit, tak jsem ani neměl, a nehodlám s tím začínat.“

Ani si neumíš představit, jak hluboce se mě to dotklo. Zavěsila jsem, brečela a měla milion myšlenek o tom, co jsem právě dostala za nálož! Volal mi zpět, několikrát, nezvedala jsem to (ne proto, že bych byla uražená, ale proto, že jsem byla ubulená a nechtěla jsem to dát najevo, i když, asi jsem byla i uražená – a v šoku).

Vydrželo mi to pár minut a pak jsem jedno zazvonění zvedla s tichým: „Nó?“ Hynek se mi na můj příběh nechytil, zopakoval znovu, co mi řekl předtím, ale více mi to objasnil.

„Všechno, co se děje, má jen svůj další návazný krok. Pojedeme se tam podívat a uvidíme, co s tím. Ale to ještě neznamená, že z toho musíme dělat veleproblém a být oběťmi.“ A měl pravdu, dneska vím, o čem tenkrát mluvil, přestože jsem byla fakt smutná a naštvaná, že mě v tom nejdřív nechal. Samozřejmě, že to vyřešil on místo mě, protože já v tomhle směru byla slepá.

Od té doby se máme dobře, oba, spolu. A o to více to vnímám, když za námi přijde někdo jiný, že má problém. Ano, on vidí problém, proto nevidí řešení, ale to neznamená, že to nemá nějaký návazný krok, který můžeme podniknout. Když máme problém – v našich očích potřebujeme najít řešení, ale pokud se na to podíváme ještě více z výšky, pokud to nenazveme problémem, není třeba hledat ani řešení, jen na danou situaci reagovat. A to je rozdíl.

V naší podstatě jsme všichni od základu v pořádku, šťastní – tak jak jsme – jen jsme na to někde cestou zapomněli a hledáme v myšlenkách, jak by to být mělo (podle naší osobní mysli) a co v pořádku není. Pořád se snažíme něco ve svém životě doplňovat, „abychom“ byli šťastni. Život ale takhle nefunguje.

Martin ve své knize Zapomenuté štěstí píše:

… “Díváme se na svět skrze malinké okénko, které naši perspektivu velmi omezuje. Nevidíme celý obraz. Zkus se naučit věřit vesmíru, že ví, co dělá. Začneš tak důvěřovat nejen té největší inteligenci, která stvořila celou naši planetu a život na ní, všechny hvězdy i přírodní zákony. Pokud se budeš hádat, vždy prohraješ. A vydáš se na cestu stresu a zbytečného utrpení. Když se naučíš důvěřovat, zjistíš, jak do sebe věci dokonale zapadají. Jak události, které nám v daný okamžik připadají jako konec světa, se za pár let ukážou jako největší dar z nebes.“

Takže, chceš být šťastný/á? Tak buď. Pak to, co kdysi bývalo problémem, bude dnes jen pouhou situací.